Zpět na články
Ekonomika olympijských her: drahý sen, problematická realita
Zimní olympijské hry jsou z ekonomického hlediska ještě problematičtější než jejich letní varianta. Důvodem je především charakter sportovní infrastruktury, která je vysoce specializovaná a po skončení her jen obtížně využitelná. Skokanské můstky, bobové a sáňkařské dráhy nebo rozsáhlé zasněžovací systémy představují investice v řádech miliard dolarů, přičemž jejich následné využití je často malé. Provoz a údržba těchto zařízení navíc generují další náklady, které zatěžují veřejné rozpočty ještě dlouhá léta po skončení her.
Dalším strukturálním problémem zimních olympijských her je jejich geografická podmíněnost. Hry se zpravidla konají v horských regionech, které nejsou připraveny na nárazový příliv stovek tisíc návštěvníků. Hostitelské země proto musejí investovat značné prostředky do dopravní infrastruktury, letišť, železnic nebo silnic. Tyto investice jsou často prezentovány jako dlouhodobý přínos pro region, avšak v praxi se ukazuje, že jejich ekonomická efektivita je sporná a že byly realizovány primárně kvůli krátkodobé potřebě olympijských her.
Když náklady utečou kontrole
Jedním z nejlépe zdokumentovaných rysů olympijských her je systematické překračování rozpočtů. Studie Oxfordské univerzity ukazují, že u všech olympijských her bez výjimky došlo k překročení původně plánovaných nákladů. U zimních olympijských her se po očištění o inflaci původní náklady zvýšily v průměru o 132 %, tedy více než dvojnásobek původně plánovaného rozpočtu. Tento jev nelze vysvětlit pouze nepředvídatelnými okolnostmi, ale spíše systematickým podhodnocováním nákladů již ve fázi kandidatury.
Ilustrativním příkladem je zimní olympiáda v Soči v roce 2014. Oficiální rozpočet her činil přibližně 12 miliard dolarů, avšak po započtení infrastruktury, bezpečnostních opatření a dalších nepřímých nákladů se celková částka vyšplhala na více než 50 miliard dolarů, což z nich činí nejdražší olympijské hry v historii. Podle dat Oxfordské univerzity pak ruská zimní olympiáda překročila reálně rozpočet o 289 %.
Podobný rozdíl mezi původními odhady a reálnými náklady lze nalézt i u zimních her v Pekingu v roce 2022, kde organizační výbor sice vykázal provozní přebytek, avšak nezávislé analýzy ukazují, že skutečné náklady byly mnohonásobně vyšší. „Nejlépe“ na tom ze zimních olympijských her byly ty v jihokorejském Pyeongchangu v roce 2018, které v reálném vyjádření překročily původně plánované náklady o 2 %.
Klíčovým problémem není jen samotná výše nákladů, ale způsob jejich vykazování. Oficiální rozpočty obvykle zahrnují pouze provozní náklady a přímé investice do sportovišť, zatímco rozsáhlé výdaje na dopravu, urbanistické projekty či bezpečnost jsou vedeny mimo olympijské účetnictví. Tím vzniká zkreslený obraz ekonomické bilance her, který komplikuje racionální veřejnou debatu o jejich skutečných přínosech a nákladech.
Blížící se olympijské hry v Miláně a Cortině zatím potvrzují nelichotivý trend. Odhad Oxfordské univerzity počítá s překročením nákladů o 78 % v reálných cenách, což Itálii řadí do střední kategorie mezi předchozími zimními olympiádami. Je však třeba mít na paměti, že se jedná pouze o odhad, který se může ještě výrazně změnit.
Čtěte také: Češi investují víc než kdy dřív. A hlavně jinak
Kdo skutečně vydělá na olympiádě?
Zastánci zimních olympijských her často argumentují krátkodobými ekonomickými efekty, zejména růstem zaměstnanosti, zvýšenou spotřebou a přílivem turistů. Empirický výzkum však tato tvrzení zpochybňuje. Studie zaměřené na ekonomické dopady sportovních megaudálostí ukazují, že pozitivní efekty jsou často dočasné a zároveň doprovázené vytěsňováním běžné ekonomické aktivity. Mnoho turistů se hostitelským regionům v době her vyhýbá kvůli vyšším cenám, bezpečnostním omezením a přeplněnosti, což znamená, že čistý přínos cestovního ruchu bývá v lepším případě nulový.
Ještě problematičtější jsou dlouhodobé dopady zimních olympijských her. Mnohá sportoviště se po skončení her mění v nákladná zařízení bez smysluplného využití. Regionální rozvoj, který měl být jedním z hlavních přínosů her, se často nedostavuje, zatímco veřejné rozpočty jsou zatíženy dluhy a provozními náklady. Přesto existují výjimky, jako například Vancouver 2010. Městu se podařilo na olympiádu navázat díky využití existující infrastruktury, silné místní ekonomice a jasně definované post-olympijské strategii.
Olympijské hry představují mimořádné finanční riziko i ve srovnání s jinými megaprojekty. Historicky všechny olympijské hry zaznamenaly překročení rozpočtu, což se u žádného jiného typu projektů – ani u jaderných elektráren či skladování jaderného odpadu – neděje. Průměrné překročení nákladů činí 159 % v reálných cenách, což je druhé nejvyšší ze všech typů megaprojektů. Hlavní příčinou je pevný termín otevření a striktně stanovený rozsah, přičemž organizátoři nemají možnost kompromisu mezi časem, rozsahem a náklady. Hostitelská země garantuje všechny dodatečné náklady, což může mít dlouhodobé fiskální dopady, zejména pro malé nebo ekonomicky slabší státy. To ukázaly třeba případy Montrealu 1976 a Atén 2004.
Navzdory těmto zkušenostem se města a státy o pořádání zimních olympijských her stále ucházejí. Motivací je především politický kapitál, prestiž a snaha o mezinárodní zviditelnění. Ekonomická racionalita zde často ustupuje symbolickým a reputačním faktorům, přičemž finanční rizika nese převážně veřejný sektor. Soukromé subjekty se naopak podílejí zejména na výnosech, například prostřednictvím sponzoringu a vysílacích práv.
Mezinárodní olympijský výbor je nezisková organizace, která své příjmy rozděluje podřízeným organizacím z jednotlivých zemí. Z finančního pohledu olympijských her v Miláně a Cortině 2026 mohou ale hrát zajímavou roli jejich partneři a sponzoři. Mezi hlavními sponzory figurují především nadnárodní značky s globálním dosahem, jako jsou Visa, Samsung, Alibaba, Procter & Gamble nebo Coca-Cola. Pro tyto firmy představuje olympiáda unikátní marketingovou příležitost s celosvětovým dosahem, která umožňuje oslovit stovky milionů diváků napříč kontinenty a posilovat dlouhodobou hodnotu značky.
Většina hlavních olympijských partnerů jsou veřejně obchodované společnosti. To naznačuje, že motivací ke sponzoringu není pouze prestiž nebo asociace s vrcholným sportem, ale také snaha o podporu důvěry investorů a stabilitu tržního ocenění. Přímý dopad olympijských her na vývoj akcií těchto firem je obtížné kvantifikovat a historicky nebývá jednoznačný, přesto však olympiáda představuje období zvýšené mediální viditelnosti, které mohou investoři vnímat jako reputační plus. Právě z tohoto důvodu se akcie hlavních olympijských partnerů vyplatí v souvislosti s konáním her alespoň krátkodobě sledovat, nikoli však automaticky považovat za investiční příležitost samy o sobě.
Začněte investovat jednoduše
Investování snažší, než si myslíte
Olympiáda na rozcestí
Mezinárodní olympijský výbor si je rostoucí kritiky vědom a v posledních letech se snaží prosazovat úspornější a udržitelnější model her. Důraz je kladen na využívání existující infrastruktury, dočasná sportoviště a omezení rozsahu nových staveb. Přesto se řada ekonomů shoduje, že bez zásadní změny formátu – například zavedení stálých hostitelských míst nebo výrazné redukce programu – zůstane současný model zimních olympijských her dlouhodobě neudržitelný.
Zimní olympijské hry tak představují učebnicový příklad megaprojektu s negativní očekávanou ekonomickou hodnotou. Přínosy jsou nejisté, obtížně měřitelné a často nadhodnocované, zatímco náklady jsou reálné, vysoké a nesené především daňovými poplatníky. Z ekonomického hlediska dávají smysl pouze ve velmi omezeném počtu případů, kdy hostitelský region již disponuje potřebnou infrastrukturou a kdy jsou hry zasazeny do dlouhodobé a realistické rozvojové strategie. Ve všech ostatních případech zůstávají především nákladným symbolem prestiže, jehož účet je vystaven veřejnosti.
Lukáš pracuje v Portu jako analytik finančních trhů. Každý den sleduje, co se zrovna děje na finančních trzích, a to nejdůležitější předává veřejnosti ve srozumitelné formě. Je velkým fanouškem pasivního investování, které v dlouhém období poráží investování aktivní. Zajímá se o to, jak makroekonomické události ale i politika a business ovlivňují ceny akcií i dluhopisů a jaký vliv to může mít na výnosnost investorských portfolií. Jeho cílem je zvýšení investiční gramotnosti všech Čechů.
