V minulém díle miniseriálu knihy Makléř, jsme se seznámili s úvodní postavou knihy – čerstvým absolventem Vysoké školy ekonomické, který přichází pracovat do přední pražské investiční banky. Jak zapadne mezi ostřílené makléře? Získá peníze, které si představuje, že se v burzovní firmě dají vydělat? Pojďme se v tomto díle podívat, jak se Ondrovi daří po necelém půlroce ve firmě.
Rozdrnčel se telefon. Ondra po něm rychle skočil, ve firemních instrukcích bylo, že není možné nechat přístroj zazvonit více než třikrát. Moc telefonátů neměl, zatím to vždy stihl napoprvé.
„Přijď za mnou,“ ozval se strohý hlas generálního ředitele.
Za necelý půlrok už si na něj udělal trochu názor. Párkrát spolu mluvili a ze zmínek kolegů se také dalo leccos vyčíst. Arnold Gold byl nejenom nejdůležitějším výkonným manažerem, ale i významným spoluvlastníkem firmy. Patřilo mu čtyřicet procent společnosti, jedenáct procent náleželo klíčovým zaměstnancům a největší akcionář, německá banka DVB, vlastnila čtyřicet devět procent.
Goldovi táhlo na padesát, ale působil svěže jako třicátník. Každý den začínal na běžeckém pásu a potrpěl si na zdravou stravu. Sledování aktuálních výživových trendů by se dalo nazvat jeho koníčkem. Byl pyšný na své jméno, nejenom pro jeho význam, ale zejména pro jeho původ. Goldův dědeček byl jedním ze zhruba tisícovky Židů zachráněných Oskarem Schindlerem. Po válce rychle poznal, že mu v Polsku ani v Čechách, kde se usadil, pšenka nepokvete, o rok předběhl dobu a v sedmačtyřicátém emigroval do Ameriky. Ve Státech se postupně vypracoval až do vrcholného managementu jedné velké investiční banky.
Svůj příběh vypravoval mladému Arnoldovi rád a často, zároveň mu zdůrazňoval, aby nezapomněl. Na to, jak hluboko se dá klesnout, ani na to, že je přesto možné vydrápat se nahoru. Arnold Gold skutečně nikdy nezapomněl. Celý svůj život bytostně nenáviděl Němce. Nechápal, jak je možné, že pár desítek let po válce se hoši z Hitlerjugend jezdí rekreovat do českých lázní. Často si říkal, že asi neslyšeli, co řekl Hans Fritzsche, šéf říšské rozhlasové propagandy, ve své cele před smrtí: „Žádná moc, ani na nebi, ani na zemi, nesmaže tuto hanbu z mé země! Ani za generace ne, ani za staletí.“ V pohledu německých důchodců padesát let po válce Gold pořád viděl nadřazenost, o které mu děda vyprávěl, i kdyby tam stokrát nebyla.
Do Evropy se vrátil v devadesátých letech dvacátého století, aby založil makléřskou firmu a využil tak obrovské investiční příležitosti, která se tady po pádu komunismu naskytla. Znalost byznysu ze Států současně se znalostí jazyka a regionu mu dávaly obrovskou konkurenční výhodu. Dlouho váhal mezi Varšavou a Prahou. Nakonec všechno rozhodla procházka po Starém Městě. V tomhle nemohlo polské hlavní město konkurovat, přestože nabízelo větší obchodní potenciál. Tato ekonomická nelogičnost byla pro Golda absolutně netypická a spíše než o cokoliv jiného se jednalo o výjimku potvrzující pravidlo.
Nade vše miloval peníze, věřil, že jsou jediným a absolutním měřítkem úspěchu. Že si za ně může koupit všechno zásadní – věci, moc, zdraví, a dokonce i lásku. Proto usilovně pracoval, proto nakonec potlačil i svoji nenávist vůči Němcům. Když pro svoji středoevropskou makléřskou společnost potřeboval vstupní kapitál, kývl na nejvyšší nabídku, kterou mu učinila významná německá banka. Bez ohledu na to, že vstupoval do partnerství, ze kterého se děda obracel v hrobě.
Ondra nemusel klepat. Politika otevřených dveří byla další z firemních zásad.
„Posaď se,“ sdělil Ondrovi známý obrys za monitorem. „Přišla tvoje chvíle.“ Hlava se odmlčela, Ondra nevěděl, co říci.
„Ať to znamená cokoliv, jsem připraven a těším se,“ vysoukal ze sebe frázi amerického střihu, jednu z těch, které Gold nesnášel.
„Znamená to jenom jedno,“ řekl generální trochu podrážděně, „budeš muset začít vydělávat peníze. Dal jsem ti čas, aby ses rozkoukal. Teď začne opravdová práce. Dostaneš seznam investičních fondů a dalších finančních institucí, které spravují peníze. Začneš je obvolávat a seznamovat se s jejich portfolio manažery. Staneš se obchodníkem. Budeš klientům prodávat myšlenky, které pak za poplatek zobchodují přes nás.“
„Rozumím.“
„Ještě jedna věc, chlapče. Dostaneš svou řádku. Všichni uvidí, jak si vedeš. A teď už běž, čas jsou peníze.“
Ondra vyšel z Goldovy kanceláře a rozhlédl se po obrovské obchodní místnosti, které nikdo neřekl jinak než trading. Makléři vypadali jako kohouti na hřadu. Mnoho obrovských stolů přitisknutých k sobě – bokem i čelem. U nich usazení mladí (až na výjimky) muži telefonovali nebo chatovali s klienty, což vytvářelo těžko popsatelný ruch. Všichni měli svoji řádku.
Veškerá oficiální komunikace ve firmě probíhala elektronicky. S jedinou výjimkou. Asistentka makléřů Inna každé ráno přesně v osm nula nula zvedla své krásné pozadí ze židle a položila na každý stůl křídový papír formátu A4. Malým písmem byla pod sebou na obou stranách spousta jmen. U každého datum a částka – suma, kterou makléř firmě vydělal. Čísla za jednotlivé dny v měsíci tvořila řádku. Nebyl jste člověk, byl jste řádka. Čím větší čísla, tím lepší zaměstnanec. Pokud vaše řádka stagnovala, nebo nedej bože klesala, začal jste být sakra nervózní. Znamenalo to, že něco nefunguje. A když něco nefunguje, musí dojít k výměně. Řádka za řádku. Člověk za člověka.
Pokračování příště.
Křest knihy Makléř proběhne v knihkupectví Knihy Dobrovský na Václavském náměstí v Praze 9. října 2018 od 17.00 hodin.
Více informací o knize můžete získat na adrese www.makler-kniha.cz.
