Na trzích začíná propukat panika a ceny akcií prorazily tzv. stop-loss úrovně, při kterých se dle firemní politiky musí prodávat za každou cenu. Celá situace se navíc začíná neblaze podepisovat na Ondřejově zdraví. A něco se něco chystá v zákulisí…
Přinášíme další díl minisérie knihy Makléř, která je právě nyní čerstvě dostupná na pultech českých knihkupectví.
(předchozí díl) „Víkend sice nic moc, ale lepší než se koukat, jak nám to zase padá,“ pronesl Ondřej tichým hlasem tak trochu pro sebe a tak trochu do okolního makléřského pléna na startu nového pracovního týdne. Houpal se ve své špatně nastavené předražené židli a přemýšlel, proč se Alex zuby nehty brání akcie konečně prodat.
Nic ho však nenapadlo a myšlenkový proces zakončil zívnutím. Pak se zvedl od stolu obsypaného monitory a zamířil do kuchyňky pro kafe. Jelikož toho přes víkend moc nenaspal, udělal si dvojité espresso, které do sebe hned hodil na ex. Když vycházel z kuchyňky, najednou se mu zatočila hlava, a kdyby se zrovna nedržel kliky, zřejmě by skončil na zemi. Víc než cokoliv jiného ho to překvapilo. Šel na záchod, kde si opláchl obličej studenou vodou. Když na sebe zíral do zrcadla, přepadl ho podivně tísnivý pocit. Pocit, že stárne. Sice se na něj díval odraz, který stále ještě vypadal celkem mladistvě, ale únava mu v obličeji vyrýsovala první varování, že mládí není věčné – stejně jako život. Ondra negativní myšlenky rychle odehnal a spokojil se se závěrem, že by měl dnes jít brzo spát. A taky že by neměl pít tolik kafe.
—-
Dneska zase dolů. Tak jako včera, tak jako předevčírem. Žádné světélko naděje. Ztráta se už přiblížila na dosah maximálního limitu stanoveného od DVB. Při pohledu na obchodní místnost se však zdálo, že jediný, komu to opravdu vadí, je Ondra.
Jeden z makléřů se právě chlubil, že včera zakoupil dvousetmetrový byt na Břevnově, nelíbí se mu však fádní odstín dubových parket, takže než se nastěhuje, musí je nejdřív nechat všechny vytrhat a nahradit americkým ořechem.
Jiný fascinovaně nahlas předčítal článek z New York Post o manželkách makléřů z Wall Street.
Zbylí obchodníci nepříliš pozorně poslouchali, občas souhlasně zamručeli, nebo vydali jednoslovný výkřik typu „Cool!“, a ačkoliv bylo teprve deset hodin, surfovali stránkami luxusních restaurací a vybírali si obědové menu. Svorně si notovali, že v Praze je jen velmi málo restaurací, kde slušně vaří. Ty tam byly časy, kdy na oběd nebyl čas a hlad obchodníci zaregistrovali až ve chvíli, kdy jim v elektronické poště přistál e-mail s předmětem: Sendviče!!!!!
Tlak, co na ně vytvářel Gold svými procházkami po firmě, už neexistoval. Řádky ztrácely svou moc. Sice je stále všichni měli, ale jejich odměňování na ně nebylo navázáno tak pevně jako dřív.
Němci nemohli zkousnout, že by měl nějaký superschopný makléř možnost vydělat si víc než třeba někdo z německého managementu, a tak všem zvýšili základní platy a zároveň stanovili maximální limity na roční bonusy navázané na řádku. Navíc zvažovali rozdělení výplaty bonusů do následujících let. Všechna tato opatření, za která mohla i zvyšující se regulace, působila na motivaci makléřů velmi negativně.
Alex seděl ve své ředitelské kukani, prohlížel si stránky ferrari.com a nevypadal vůbec nervózně. Ten má fakt nervy ze železa, pomyslel si Ondra při pohledu na něj. Napil se svého dnes již čtvrtého espressa a přemýšlel, jestli budou balík akcií prodávat najednou, nebo postupně. V tu chvíli ucítil tlukot srdce, který nebyl zrovna pravidelný, zhluboka se nadechl a… zatočila se mu hlava. Znejistěl a radši se přidržoval stolu. V téhle pozici setrval asi pět minut, než se jakž takž vzpamatoval. To bude dobrý, ujišťoval sám sebe. A opravdu, po půl hodině se zase cítil celkem normálně. Byl na sebe naštvaný, že ani trochu nezreguloval dávky kofeinu, ačkoliv si to slíbil.
—-
Pohoda trvala skoro celý den. V půl čtvrté ale otevřely americké burzy dalším propadem a akcie, na které DVB Securities spekulovalo, se dostaly na stop loss – hodnotu, na níž měly být bez jakéhokoliv váhání prodány. Tak to alespoň nařizovaly interní předpisy. Ondra vyskočil ze židle, až poodjela o metr dozadu, a běžel do Alexovy kukaně. Otevřel dveře: „Tak jsme tam, začínám prodávat.“
Alex se na něj podíval: „Ne, nezačneš. Počkáš, až dostaneš pokyn ode mě.“
„Ty ses opravdu zbláznil, víš, jaký z toho může být průser? Tohle už není legrace. Při téhle rychlosti můžeme za pár dní položit celou firmu.“
„Z titulu své funkce ti nařizuji, abys nic nedělal a čekal na mé další příkazy,“ odvětil překvapivě klidným hlasem Alex.
Ondra práskl dveřmi, až to chvíli vypadalo, že se celá skleněná kukaň rozletí na tisíce malých střípků. Zatřásla se, ale vydržela. Tohle už tady bylo, akorát tehdy bouchl dveřmi Alex, blesklo Ondrovi hlavou a také si uvědomil, co následovalo. Pak se hlavní makléř Dohnal posadil ke svému stolu a až do desáté večer, kdy americké trhy zavřely, bez hnutí, ale s dusivým vztekem uvnitř sledoval rostoucí červená čísla se záporným znaménkem před sebou. Ve 22.01 se zvedl ze židle, rozhlédl se po prázdném tradingu a zamířil k výtahu. Ještě zhasl světla na celém patře, což dělal vždy poslední odcházející.
Výtahem sjel do suterénu, kde měl na parkovacím místě označeném svým jménem zaparkované BMW.
Touhle dobou už nebyl skoro žádný provoz, což byla jediná výhoda pozdní cesty domů. Právě projížděl Vinohradskou ulicí, minul budovu Rozhlasu a zabrzdil na červené v místě, kde Vinohradskou křížila Italská. Na zelenou se rozjel a minul tramvajový ostrůvek. To bylo poslední, co si pamatoval.
Pokračování příště.
Více informací o knize můžete získat na adrese www.makler-kniha.cz.
