Search
Close this search box.

Malý, ale šikovný MINI

Jelikož naší flotilu nedávno obohatilo jedno parádní Mini Cooper S, je určitě správný čas se o kultovním vozítku dozvědět i něco nad rámec popisu v textu. Osobní zkušenosti jsou totiž nenahraditelné a reálné příběhy nejsou pouhým doplňkem k popisu historie, ale často umějí automobilu dodat mnohem autentičtější hodnotu a reálie.

Jak jistě víte, vozy se pod značkou Mini vyrábějí do současnosti. Jen dnes už se jim neříká Mini, ale MINI s velkými písmeny. V područí BMW funguje britská značka od přelomu milénia a je jisté, že tato proměna byla k užitku – moderní MINI během následujících let dostaly celou řadu dalších modelů (uchytil se zejména Countryman), ale i pokročilou techniku mnichovského výrobce. Je vlastně docela příhodné, že na ulici pod barákem akorát chladne úplně nové MINI JCW Cabrio, které tento týden testuji. I když je úplně moderní a zdaleka není tak „mini“ jako byly původní modely, svůj nezaměnitelný styl si drží do současnosti. Přeplňovaný motor TwinPower Turbo nabízí 231 koní což je hodnota, o níž si původní modely mohly nechat zdát… Ovšem na druhou stranu je novinka zase výrazně těžší.

Každopádně zkratka John Cooper Works, představující dnes nejsilnější verze vozů MINI, taktéž stojí za připomínku. Původně byla totiž na začátku tisíciletí představena jako JCW kit pro úpravu Mini Cooperu, který díky tomu dosáhl na výkon 126 k. Tehdy šlo upravenou hlavu válců, vzduchový filtr, sání, vylepšený výfuk, přemapovanou řídicí jednotku a dekorativní popisky. Postupem času se značka JCW rozvinula natolik, že vznikla skutečně zajímavá vozítka, navíc s investičním potenciálem do budoucna – zmiňme MINI Coupé nebo MINI JCW GP.
Ať tak či onak, pro nás všechny je jistě příjemné, že značka pokračuje i nadále. Má na čem stavět – její bohatou historii nepsaly jen městské ulice Velké Británie, které v 60. letech zaplavily vozy prodávané jako Austin Mini, Morris, Leyand a další, ale také závody. Mini dokazovalo, že i s malým motorem vpředu napříč je skutečným Davidem, který si s chutí došlápne na kdejakého Goliáše. Kromě okruhových závodů, kde už ve své době malé Mini trápilo velké Mustangy či Lotusy Cortina, se Mini vrhlo i do rallye.

A to velmi úspěšně, zejména díky dvojici závodníků, kteří jsou považováni za nejlepší řidiče Mini na planetě: Paddy Hopkirkovi a Rauno Aaltonenovi. První zmíněný byl tím, který přivedl v úžas celý svět – v roce 1964 totiž s Mini Morris S vyhrál slavné a extrémně náročné rally Monte-Carlo! Nečekal to vůbec nikdo, malé Mini se totiž prosadilo proti konkurenci stovek většinou výkonnějších a větších strojů. Jenže zatáčkovité pasáže byly právě těmi místy, kde malé obratné autíčko excelovalo. Pohon předních kol navíc na sněhu a ledu přinášel dostatek trakce, takže ještě pomáhal při rozjezdech v prudkých kopcích. K tehdejší reputaci Mini tento historický úspěch přispěl velkou měrou. A nebyl jediný…

Vzpomínám na rok 2012, na jednu útulnou restauraci v centru Turína. Poklidná debata s elegantním gentlemanem se opět točí kolem stejného tématu: Mini a Monte-Carlo. Tím gentlemanem, s nímž jsem tehdy měl čest obědvat, byl Rauno Aaltonen, jinak známý jako „rally profesor“ nebo jeden z legendárních Létajících Finů. Rauno vyhrál celou řadu různých soutěží (Rally 1000 jezer v roce 1961, RAC Rally v roce 1965 či Coupe des Alpes v letech 1963 a 1964), ale zásadním bylo další vítězství pro Mini při rallye Monte-Carlo, a to konkrétně v roce 1967.
Naše setkání mělo přesah – Rauno nám sice vyprávěl o tom, jak se připravoval na závod a namísto hýření v monackém kasinu si na pokoji sám navrtával hřeby do pneumatik dle vlastního vzoru tak, aby se mu nesjeli v údolích a vydržely do zasněžených kopců, ale skutečně cenné byly rady, které z jeho úst zazněly. Já se totiž tehdy s kolegou Petrem Hankem připravoval na svou vlastní premiéru při rally Monte-Carlo, v dnešní době už samozřejmě s přídavkem Historique. Tehdy jsme poprvé zdolávali více než 2000 kilometrů v brutálně zimním prostředí (sněžit začalo už při tzv. concentracion leg, který znamená cca 20 hodin řízení bez přestávky) a stali se součástí více než 300 vozů, které v zimním Monte-Carlo Historique startovaly.

A jelikož jsme slavili výročí slavných vítězství původního Mini při této soutěži, samozřejmě jsme také jeli s Mini. Tehdy to bylo Innocenti Mini, tedy vůz vyráběný licenčně v Itálii. S motorem 1,3 litru nabídl dostatek síly, díky moderním pneumatikám s hřeby i dost trakce. Jestli jsem tehdy na něco nebyl připraven, byla to právě náročnost celého závodu. Od rána do noci za volantem nebo při navigaci, nekonečná snaha očistit čelní sklo, aby přes něj bylo něco vidět nebo vysušit a zaizolovat zapalovací cívku, abychom vůbec mohli jet. A do toho stálé sněžení, zima na nohy, vlhké oblečení… Netřeba připomínat, že to byl zážitek nad všechny, něco, co člověka už navždy posune jinam, změní mu pohled na svět. Když jsme následně v hotelu Hermitage asi v půl osmé ráno po dojezdu z Noci dlouhých ohňů otevřeli láhev šampaňského a zírali na přístav zaplněný závoďáky, veškeré dění bylo jako z jiné reality. Navíc jsme se dozvěděli, že jsme tehdy skončili celkově na krásné 100. pozici z celkových 300 vozů! (Z nichž více než 50 nedojelo, protože podmínky byly skutečně extrémní a mnoho vozidel bylo zničeno).

S odstupem času vím, že tohle byl zážitek, který mě hodně posunul. A hlavně změnil pohled na Mini. Vždycky jsem ho bral za roztomilé autíčko, ale nijak zvlášť jsem po něm netoužil. Ale po Monte-Carlu jsem ho najednou pochopil. Celý jeho potenciál a jedinečnost. Sice jsem zdaleka nevyužil jeho potenciál (to uměl zřejmě jen Paddy a Rauno), ale i tak jsem se cítil jako závodník. Vracáky z kopce dolů jsme zvládali přes ruční brzdu a upalovali krajinou v rozevlátých smycích, s odlétajícím sněhem a ledem za námi. V Mini se sedí trochu divně – když mi Petr říkal, jestli za volantem sedí stejně zkrouceně jako já, uklidnil jsem ho, že ano – protože volant je hodně horizontálně a člověk se nad ním prakticky ohýbá, takže se polovinou zad ani neopírá o opěradlo. Ale při tom kalupu to vlastně vůbec nevadí…

Podivná pozice nic nemění na faktu, že klasické Mini je skutečně nejmenší auto na silnici. Má 10palcová kola a na délku neměří víc než tři metry, což znamená, že při jízdě s ním dostává pojem obratnost zcela nový význam. Při hmotnosti pod 700 kg vám bohatě stačí i 50 koní k tomu, abyste si užili zábavu, a přitom se stále pohybujete v relativně bezpečných rychlostech.
Mini je zkrátka oprávněným kultem. Není mu moc co vytýkat, zejména pokud se jako v našem případě jedná o krásný exemplář Cooper S v typické červené barvě s bílou střechou a dalšími doplňky. Pokud si chcete jeho historii trochu připomenout, zapátrejte na internetu – se sklenkou vína (nebo whisky) se u videí z bahnitých lesů britských rally budete jistě skvěle bavit. A pokud chcete skutečný zážitek, vyrazte na některý ze závodních víkendů v Goodwoodu: i dnes tam malá Mini zatápějí velkým Falconům a dalším. A stále jezdí na hraně, jak se sluší a patří. Pokud si nějaký budete chtít pořídit, svůj okamžik jste už zřejmě propásly – ceny rostou a jen tak nepřestanou.

Foto: Archiv

Nejnovější články

Vaše peníze mají na víc

Budujte své bohatství s Portu. Volnou hotovost zhodnocujte s úrokem 4,75 % ročně a k tomu investujte dlouhodobě do portfolií ušitých vám na míru.

Doporučujeme