Search
Close this search box.

Nejdřív opomíjené, teď o to přitažlivější Ferrari

Ferrari je vždy pojem, ať už se bavíme o malém osmiválcovém kousku či závodním dvanáctiválci. Kolem vozů této značky se vždy vznáší určitá aura jedinečnosti, navíc podpořená faktem, že Ferrari vždy vystupuje z davu, provokuje a chce se předvádět. Ale ne vždy je to tak okaté…

Dnes vám chci představit jednu řadu, která vám možná není tak známá, ale přesto byla pro značku Ferrari důležitá a mimo jiné znamenala i určité novátorské postupy do té doby neobvyklá řešení. Mluvím o řadě dvanáctiválcových GT s motorem vpředu a pohonem zadních kol, navíc se čtyřmístným (tedy 2+2) využitelným interiérem.
Představuji model, který měl za úkol spojit sportovní jízdní vlastnosti a chování vozů Ferrari s luxusem, komfortem a výbavou prémiových GT své doby – musel umět jezdit hodně přes dvě stě, ale pohodlně tak, aby posádka dojela do cíle odpočatá a v pohodě. A přesto osobnost řidiče nesměla utrpět nějakou potupnou porážku na dálnici, ale ani v zatáčkách (a už vůbec ne od britského nebo německého vozu!).

Aby bylo jasno v číslech, nový model (a první z celkem tří evolucí) se poprvé předvedl při autosalonu v Paříži v roce 1972. Pod názvem 365 GT4 2+2 se ukázal nástupce původního modelu 365 GT 2+2. Ačkoliv jsou si názvy velmi podobné, jedná se o výrazně odlišné modely. Pro jednoduchou orientaci: původní 365 GT 2+2 bylo velmi kulaté, a to ve všech ohledech. „Moderní“ 365 GT4 2+2 bylo naproti tomu dost hranaté, s výraznou linií oddělující spodní a horní část karoserie (podobně jako u Daytony). Design ze studia Pininfarina (Leonardo Fioravanti pod vedením Aldo Brovaroneho) byl už tehdy nadčasový, z dnešního úhlu pohledu prostě musel jen uzrát. Za mě – dneska je to pecka.


Co se týče zbytku vozu, tak srdce bylo prakticky stejné: číslo 365 označuje objem jednoho válce v cm³, což znamená, že dvanáctiválec, vycházející z konstrukce Gioacchina Colomba, má celkový objem 4390 cm3. O tom, že tehdy ještě označení motorů Ferrari dávalo smysl, napovídá i fakt, že se jednalo o evoluci motoru, který se postupným zvětšováním vypracoval z jednotkového objemu 250 až 365 cm3. Každopádně důstojné srdce, v původní evoluci vybavené šesti karburátory a čtyřmi vačkovými hřídeli, dosahovalo výkonu 340 koní. Při hmotnosti kolem tuny a půl (pro GT běžná hodnota, dnes mají srovnatelné vozy minimálně o 300 koní a 500 kg víc) to znamenalo schopnost rozjet se za báječného doprovodu V12 až na rychlost 245 km/h. Podvozek z ocelových trubek s nezávislým zavěšením všech kol (dvojitá příčná ramena) vycházel z kupé 365 GTC/4, ale měl prodloužený rozvor na 2700 mm. Právě to byl důvod, proč jedno Ferrari poprvé dokázalo pohodlně převést čtyři lidi.

Důležitá změna přišla v roce 1976 s debutem Ferrari 400 – modelem, o který tu vlastně běží. Pod názvem 400 GT byl sice nabízen s pětistupňovým manuálem, ale poprvé alternativně se samočinnou převodovkou od GM (400 Automatico). Dvanáctiválec se ještě jednou zvětšil – na 4823 cm3 – ale výkon zůstal stejný. Ačkoliv pravověrní na automat prskali, model byl nadšeně přijat hlavně v USA, o což Ferrari šlo. Následně přišlo vstřikování a s ním model 400i a 400i Automatico (vyráběný v letech 1979 až 1985). A právě to byla vůbec nejúspěšnější verze – z celkových 1306 vozů bylo celých 884 s automatem! Výkon sice poklesl na 310 koní, ale i tak byl dostatečný. Komfortní řazení automatu GM dovolilo velmi pohodlnou přepravu vyvolených po Evropě…
Ferrari zjistilo, že koncept funguje. A tak v 80. letech proběhla ještě jedna evoluce, známá jako 412. Podle názvu už teď víte, že motor měl objem skoro pět litrů, výkon se opět dostal na hranici 340 koní. Celá řada skončila svůj úspěšný životní cyklus až v roce 1989, tedy po dlouhých 17 letech!

Abyste zajímavý model ještě snadněji rozlišili (a mohli si o něm třeba nechat zdát, protože na sobotní výlet se slečnou není moc zajímavějších aut – a moderní stroje sem netahejte…), tak přidávám jednoduché vodítko: 365 měla vzadu celkem šest kruhových světlometů a kola upevněná centrálními maticemi. Naproti tomu „čtyřstovka“ měla vzadu jen dva páry světlometů, spoiler pod předním nárazníkem, kola s pěti šrouby a nové sedačky v pozměněném interiéru. Poslední evoluce v podobě 412 je rozeznatelná nejen zvýšeným kufrem, ale i nárazníky v barvě karoserie.
Možná se stále ptáte, proč by „staré“ hranaté Ferrari dlouhé téměř pět metrů a navíc s automatem mělo někoho vzrušovat? Stačí si ho pořádně prohlédnout – je prostě boží! Ta ladná, nízká silueta připomínající vlastně spíš dvoudveřový sedan než kupé, styl a šmrnc tryskající z každé hrany. Jo, tomuto Ferrari sluší červená, ale zkuste se mrknout i na jiné barvy – i modré s hnědým interiérem vypadá neskutečně cool, a co teprve zelená? Dobře, zastavíme to…

O této řadě píšu hlavně proto, že jsme v Portu Gallery jedno pořídili. Ano, a zrovna velmi krásný, plně funkční kousek po rozsáhlém servisu, 100% připravené a krásné 400i Automatico, přesně 30 let staré, takže v nejlepších letech. Vypadá skvěle a zní ještě lépe – díky vstřikování uhlazeněji než s karburátory, ale stále s příslibem mocného zátahu.
Důkladně jsem ho prozkoumal a musím uznat, že si nevybavuji, že bych viděl hezčí „čtyřstovku“. Originální interiér byl jen pečlivě ošetřen, takže nabízí nejen pohodlný posez, ale i onu pověstnou dobovou vůni. Člověk hned začne trochu snít…


Znáte to, takové to klučičí povídání někde u piva – mít to a to, co bych s tím dělal, jaké to asi bude. A tak dále. Ctít originalitu, nebo si trochu hrát? Jak to máte vy, má staré auto být původní, originální, nebo si dokážete představit, že trochu popustíte uzdu fantazie a objekt svého zájmu trochu upravíte? Zmiňuji to proto, že tohle totiž byly moje myšlenky poté, co jsem vůz pořádně prozkoumal a opticky i mechanicky zhodnotil.

Nebudu vás napínat, originalita je sice fajn, ale v tomto případě bych se odvážil – decentně snížit podvozek, aby se celá nízká kára lehce přiblížila k asfaltu. A dovolil bych si i kola s trochu nižším profilem pneumatik (původně jsou používány pneu 240/55 VR 415), ale to už je trochu dilema, která kola zvolit, aby nezkazila celý vzhled. A poslední věc? Pořádný nerezový výfuk, stvořený na míru – protože Ferrari (na rozdíl například od Rolls-Royce nebo Cadillacu) může, a vlastně tak trochu i musí, být slyšet. V12 by si to zasloužila. Dovnitř by také neškodilo namontovat dobře skryté, nenápadné, leč výkonné audio, aby retro songy lépe vynikly. Dá se to udělat celkem citlivě a udělá to hodně, a to i s ohledem na fakt, že tady si nějaké to kilo navíc nehrajeme. Lehce bych tuto krásnou 400i oživil, dodal jí ještě větší styl, aby ve 21. století ještě víc vynikla.
Věřím, že tvarem karoserie je už dostatečně „in“, protože prostě vypadá skvěle, a to z jakéhokoliv úhlu. Bože, a má vyklápěcí světlomety, tedy kultovní symbol 80. let a nespoutané doby hranatosti! A kdo by neměl rád „mrkačky“, že?

Jak jsem již naznačil, nad touto řadou (a zejména automatickými verze) někteří ohrnovali nos. Jenže ta doba je pryč. Stejně tak už platí, že řadu 365/400/412 nekoupíte za pár tisíc eur, ale hodnota stabilně roste, samozřejmě vždy v závislosti na stavu, historii, konkrétním kusu. I proto jsme rádi, že jsme do portfolia pořídili skutečně krásný kousek, připravený dělat radost. Tak co, zaujal vás? Pokud ano, na detail vozidla se můžete podívat zde.

—————————
Foto: archiv, Ferrari

Vaše peníze mají na víc

Budujte své bohatství s Portu. Volnou hotovost zhodnocujte s úrokem 4,75 % ročně a k tomu investujte dlouhodobě do portfolií ušitých vám na míru.

Doporučujeme

Do Itálie jedině po italsku

Jestliže se budeme bavit o nejlepších světových soutěžích elegance klasických automobilů, z průměru jich vystupuje zejména