Světové výstavy EXPO patří mezi nejvýznamnější mezinárodní události, které propojují inovace, technologický pokrok, umění a kulturu. Významnou roli na nich sehrálo i Česko. Jedním z nejdůležitějších momentů bylo EXPO 1970 v japonské Ósace, kde sklář René Roubíček představil ikonickou plastiku Mrak-Voda, zdroj života. Roubíček se na letošní EXPO v Ósace pomyslně vrací se svým skleněným Marťanem, který byl vybrán za maskota české účasti. A právě dva Roubíčkovy Marťany aktuálně Portu Gallery nabízí svým investorům. EXPO startuje 13. dubna.
První světová výstava EXPO se konala v roce 1851 v Londýně pod názvem Velká výstava. Britové ji koncipovali jako přehlídku průmyslového pokroku a nových vynálezů. Úspěch této události vedl k pokračování tradice v dalších světových metropolích, jako byly Paříž (1889), Chicago (1893) či Brusel (1958).
S postupem času se koncept výstav měnil – od představení průmyslových a technologických inovací se stále více zaměřovaly na témata budoucnosti, kultury a udržitelného rozvoje. Každá výstava měla své ústřední téma, například EXPO 1967 v Montrealu neslo název Člověk a jeho svět.
České země se účastnily světových výstav již od počátků. Na Expu 1855 v Paříži zaujaly české sklářské výrobky a výrobky z oblasti textilu. Později, v roce 1958 na Expu v Bruselu, zaznamenal Československý pavilon obrovský úspěch – získal Zlatou hvězdu za architektonické řešení a prezentaci.
Světová výstava EXPO 1970 v Ósace (foto: Wikipedia – Takato Marui)
Bruselské EXPO přineslo slávu českému designu, především díky Laterně magice a multimediální prezentaci, která spojovala divadlo, film a hudbu. Na tento úspěch se snažila navázat i československá účast na Expu 1970 v japonské Ósace.
EXPO 1970 v Ósace se konalo pod heslem Pokrok a harmonie pro lidstvo a bylo první světovou výstavou v Asii. Československo zde představilo svou expozici, která kombinovala moderní technologie, umění a sklářské řemeslo.
Jedním z nejvýraznějších děl v československém pavilonu byla skleněná plastika Mrak-Voda, zdroj života od sklářského mistra Reného Roubíčka. Tento objekt symbolizoval koloběh vody a životní energii. Byl zhotoven z taveného skla v kombinaci s kovovými prvky a reprezentoval československou tradici sklářství na nejvyšší úrovni. Plastika zůstala po skončení Expa v Japonsku a dlouho se nevědělo, kde byla, řekla pro server Aktuálně.cz Roubíčkova dcera Michaela.
Loni objevili Mrak v hotelu v lázeňském městě Kirišima na ostrově Kjúšú, kde byl od konce Světové výstavy. Na to se ale zapomnělo a plastika se považovala za ztracenou. „Hotel se měl renovovat, a tak se někdo odtud ozval české ambasádě v Tokiu a ptal se, zda by měl český stát zájem si vzít dílo zpátky. Ambasáda se spojila s firmou Lasvit, která nechala Mrak převézt do Česka a chystá se ho zrenovovat,“ líčí mluvčí české účasti na Expu Jana Kohoutová.
Originální maskot letošní české účasti – Roubíčkův Marťan z čirého foukaného skla (foto: Facebook – Czechia at EXPO 2025)
Pro následující EXPO už Roubíček nic nevytvořil. „Po Osace tatínek nesměl 14 let pracovat. Začínala normalizace a někdo jeho dílo interpretoval tak, že je to ´mrak bolševismu stahující se nad Evropou´. Tatínek pak mohl jen ve spolupráci s architekty navrhovat lustry do ambasád. Státu to přinášelo peníze, takže to bylo v pořádku, a díky tomu nás mohl živit,“ dodala dcera známého výtvarníka.
Světová výstava v Ósace se stala přelomovou v mnoha ohledech. Byla to první EXPO s masivním využitím počítačové techniky, interaktivních expozic a nových materiálů. Československý pavilon byl hodnocen jako jeden z nejlepších a skleněné plastiky přitáhly velkou pozornost odborné i laické veřejnosti.
Roubíčkova plastika nejenže získala mezinárodní uznání, ale také inspirovala další generace sklářských umělců. Po skončení výstavy se některé exponáty vrátily do Československa, jiné zůstaly v zahraničních sbírkách jako důkaz české sklářské tradice.
Návrh českého pavilonu od studia Apropos Architects. I zde hraje prim využití skla, ve kterém jsou Češi mistry (foto: Facebook – Czechia at EXPO 2025)
Po úspěchu v Ósace se Československo i Česká republika účastnily dalších světových výstav, například EXPO 1992 v Seville, kde byl prezentován moderní architektonický koncept. Na EXPO 2010 v Šanghaji pak Česká republika představila kinetickou sochu Déšť od Davida Černého.
EXPO je dodnes platformou, kde se česká kultura, umění a technologie mohou ukázat světu. Tradice československé účasti sahající od skleněných plastik až po inovativní multimediální projekty dokazuje, že i malá země může zanechat výraznou stopu na světové scéně.
Světové výstavy EXPO nejen odrážejí technologický a kulturní pokrok, ale také umožňují zemím prezentovat svou identitu a inovace. Československo a Česká republika zde vždy hrály důležitou roli, ať už prostřednictvím architektury, designu nebo sklářského umění. EXPO 1970 v Ósace se stalo jedním z vrcholů československé účasti, především díky dílu Reného Roubíčka, které dodnes zůstává ikonou spojení umění a technologií.
Nezastavitelný sklář s mimořádnou fantazií
René Roubíček (1922–2018) byl průkopníkem autorského skla v Československu a jedním z nejvýraznějších představitelů české sklářské avantgardy 20. století. Jeho tvorba se vyznačovala expresivní silou, dynamikou tvarů a důrazem na osobitý výtvarný projev, který výrazně přesahoval rámec tradičního užitkového skla. Roubíček byl přesvědčen, že sklo může být samostatným uměleckým médiem – plnohodnotným nositelem výtvarného sdělení, emocí i světla.
Mezinárodního ohlasu dosáhl už v roce 1958, kdy na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu vystavil monumentální skleněnou plastiku „Objekt – skleněná plastika“, později známou jako „Gloria“. Tento dramatický a abstraktní objekt ze skla se stal jedním ze symbolů úspěchu československého pavilonu, který získal zlatou medaili. Dílo vytvořil Roubíček spolu s manželkou, výtvarnicí Stanislavou Roubíčkovou, a šlo o jedno z prvních veřejných vystoupení skla jako volného umění v moderním pojetí.
René Roubíček řídí výrobu jednoho ze svých Marťanů (foto: Maxim Velčovský)
V šedesátých a sedmdesátých letech se Roubíček stále více věnoval tavené plastice a objektům pro architekturu. V roce 1967 vytvořil výrazné skleněné lustry pro pražskou Novou scénu Národního divadla, které kombinovaly ručně foukané prvky s kovovými strukturami a působily jako výtvarný zásah do prostoru. Jeho ikonickým dílem z této doby je i skleněná stěna v hotelu Thermal v Karlových Varech, tvořená strukturálními prvky z hutního skla a navržená přímo pro brutalistní interiér budovy.
Roubíček měl velký cit pro monumentalitu a architektonické souvislosti. V 80. letech navrhl například velký skleněný lustr pro operní sál v Kjótu v Japonsku, kde se snoubila česká sklářská tradice s orientálním vnímáním prostoru a světla. Podobné zakázky realizoval i pro interiéry bank, hotelů a kulturních institucí v Kuvajtu, Německu nebo Rusku. Jeho díla vynikala nejen technickou precizností, ale i schopností dramatického výrazu.
Vedle monumentálních instalací vytvářel také menší volné objekty a plastiky, často charakteristické svými organickými tvary, tavenou strukturou a barevnými kontrasty. Mezi nejznámější patří například série skleněných plastik „Fanfáry“, v nichž kombinoval ryté i foukané sklo do expresivních výbuchů tvaru. Některé z těchto objektů jsou dnes součástí sbírek prestižních institucí, jako je Victoria & Albert Museum v Londýně, Corning Museum of Glass v New Yorku nebo Moravská galerie v Brně.
Skleněné příšerky od brazilského dua Fernanda a Humberta Campanových na výstavě Monster Cabaret, kterou do Milána přivezl Lasvit (foto Facebook – Lasvit)
Ačkoliv Roubíček tvořil i v období normalizace, nikdy se nevzdal své svobodomyslné estetiky. Byl také dlouholetým pedagogem a inspirací pro mladší generace českých sklářů – učil na VŠUP v Praze a účastnil se mezinárodních sympozií i workshopů. Až do vysokého věku pokračoval v tvorbě: například s firmou Lasvit spolupracoval na několika projektech. V roce 2013 vytvořil pro Lasvit světelnou plastiku-lustr s názvem „A proč ne“, která byla poprvé představena na Milano Design Week. Tento design získal první cenu na výstavě ICFF v New Yorku v kategorii osvětlení.
V roce 2018 se Roubíček s jedním ze svých Marťanů podílel na kolekci „Monster Cabaret“, kterou Lasvit představil na výstavě v Miláně. Tato kolekce, zahrnující unikátní skleněné objekty od 17 různých designérů, získala ocenění Milano Design Award za nejlepší instalaci. Spolupráce Reného Roubíčka s Lasvitem je součástí širšího zapojení firmy s významnými českými i zahraničními designéry, jako jsou Bořek Šípek, Zaha Hadid či Ross Lovegrove.
Když už je řeč o Bořku Šípkovi, Roubíček byl víc než jen jeho mentorem. Oba pány totiž spojuje kromě skla mnohem pevnější, citové pouto. Jak napsal server Novinky.cz, jsou jedna rodina, protože po smrti rodičů se mladého Šípka ujal právě René Roubíček. „Bořek byl spolužák mé dcery. Často ho k nám vodila, a když mu zemřela i matka, potřeboval ouředně rodinného zástupce. Tak jsem to vzal na sebe. Byl fajnový, správný kluk, hned uměl postavit stan i sehnat věci z lesa,“ vzpomínal v roce 2012 Roubíček, který dal hochovi nejen zázemí, ale nebýt jejich setkání, ke křehkému materiálu by jeho skorosyn asi nikdy „nepřičichl“.
Úpis René Roubíček – Marťan začne v Portu Gallery ve čtvrtek 17. dubna od 9.00.
Pavel má v týmu Portu Gallery na starosti obsah a produkci investiční platformy. Připravuje články pro magazín i úpisy uměleckých děl a sběratelských předmětů. Ve volném čase se zajímá o architekturu a design, rád fotí na analog (miluje foťáky typu Leica) a cestuje po Evropě.
Na co si dát po přečtení tohoto článku pozor?
- Článek není investičním doporučením
- Historická výnosnost není nikdy zárukou budoucích výnosů
- Investice na kapitálových trzích jsou vždy rizikové
- Portu negarantuje dosažení výnosů z investice na kapitálových trzích
- Nejste si jistí, jaký rizikový profil je pro vás vhodný nebo zda je pro vás vhodné například tématické investování? Vyplňte si náš investiční dotazník a my vám poradíme.
