Penzijní připojištění známé také jako „penzijko“ vzniklo v České republice už v roce 1994 jako způsob individuálního dlouhodobého a ukládání a zhodnocování peněžních prostředků na důchod. Začali si do něj spořit tisíce klientů, v roce 2012 ale došlo ke změně. Důvod? To, jakým bylo penzijko do té doby nastaveno, způsobilo, že svým klientům téměř nic nevydělávalo, při porovnání s inflací dokonce prodělávalo. Od roku 2013 si tak lidé mohou založit pouze „nové“ penzijko tzv. účastnické fondy. Pro „staré“ penzijko se poté začal používat název transformované fondy. Do transformovaných fondů už není možné vstupovat, klienti si je ale zrušit nemusí a mohou pokračovat ve spoření. I po více než 10 letech si tak do nich spoří 2,4 milionu účastníků.
V transformovaných fondech, kterých je v České republice 8, mají lidé stále přes 460 miliard korun. Peníze v těchto fondech reálně každý rok ztrácí na hodnotě. Státem nastavený požadavek nezáporného výnosu výrazně svazuje transformovaným fondům ruce v tom, jak mohou peníze zhodnocovat. Peníze tak ukládají jen do velmi konzervativních státních dluhopisů nebo pokladničních poukázek, jejichž výnos je dlouhodobě pod úrovní inflace. V reálném vyjádření tedy lidé s penězi v těchto fondech každý rok chudnou namísto toho, aby se jim peníze zhodnocovaly.
Čisté roční výnosy pro klienty se pohybují jen ve velmi nízkých desetinách nebo jednotkách procent. V průměru transformované fondy vydělávají zhruba 1 % ročně, dlouhodobě tak nemají šanci na inflaci dosáhnout. Například nejlepší výnos fondu ve svém nejlepším roce (2022) dosáhl v čistém vyjádření výše 4,4 %, připomeňme, že v daném roce byla inflace 15,1 %. Existuje však řada let, kdy fondy připsaly například jen 0,2 nebo 0,4 %. Za svou práci si přitom fondy účtují poplatky na maximální možné výši, kterou umožňuje zákon – každý rok naúčtují manažerský poplatek 0,8 % a ještě 10% poplatek z výnosu. V souhrnném vyjádření se tak bavíme o poplatku, který se pohybuje mezi 0,8–1,3 %, s průměrem kolem 0,9 % ročně. V některých letech tak poplatky fondů výrazně převýšily jejich čisté výnosy pro klienty. Bohatly tedy více penzijní společnosti než koncoví investoři.
Poměr poplatků k celkovému čistému výnosu pro klienty se pohybuje mezi 30–500 %. Existovaly tedy i roky, kdy poplatek u transformovaného fondu pětinásobně převýšil čistý výnos pro klienta. V průměru za všechny fondy dosahoval za posledních 10 let poplatek výše přibližně 115 % průměrného čistého ročního zhodnocení. Neboli v průměru vydělaly na transformovaných fondech více penzijní společnosti než jejich klienti, a to o 15 %.
Klaďme si tedy otázku, zda jsou transformované fondy tím pravým produktem, na který má lidem přispívat stát. Ve výsledku se na něm obohacují více penzijní společnosti než lidé. Nemějme jim však za zlé ty nízké výnosy – nastavená pravidla svazují fondům ruce, a proto ani nemohou investovat jinak, dynamičtěji. To samé však nelze říci o výši naúčtovaných poplatků. Kvůli značně oligopolnímu prostředí tak nějak všechny penzijní společnosti „drží basu” a nechávají poplatky nepřiměřeně vysoké.
Smutné je, že v Česku bohužel neexistuje dostatečný tlak a prostředí na to, aby se situace zlepšila. Kromě toho, že v oblasti penzijních fondů chybí konkurenční boj, který by tlačil poplatky dolů, není zde ani dostatečná osvěta a motivace lidí k ukončení těchto neefektivních forem zabezpečení na důchod. Proces přestupu do modernějších produktů jako je doplňkové penzijní spoření (DPS) nebo dlouhodobý investiční produkt (DIP) je zdlouhavý a na vině je také nízká znalost a orientace lidí v důchodových produktech. Je ku podivu, že při letošních změnách v penzijním spoření stát neefektivitu těchto přežitých fondů jaksi opomněl a nepokusil se účastníky transformovaných fondů namotivovat ke změně například zrušením státního příspěvku. Možná právě takový krok by byl dobrým impulsem pro přesun peněz do produktů, které dokážou peníze zhodnotit.
Aby nedošlo k neporozumění, konzervativní investiční nebo spořicí produkty nepochybně mají existovat a hrají důležitou roli v investičním portfoliu člověka, zejména v době, kdy se blíží plánovaný výběr peněz. Z klientského pohledu však nedává smysl, aby byly konstruovány tak, že obohacují více jejich správce než samotného investora.
Vliv státního příspěvku na výnos transformovaného fondu
Investuje-li člověk alespoň 300 Kč měsíčně do transformovaného fondu (a stejně to funguje u DPS), dosáhne na příspěvek od státu. Ten se liší dle výše vkladu a dosahuje aktuálně mezi 90-230 Kč. Od května 2024 stát tento příspěvek navyšuje až na 320 Kč. Pro jeho dosáhnutí je potřeba vkládat alespoň 1700 Kč měsíčně. Naopak pro dosažení minimálního příspěvku ve výši 100 už bude potřeba aby lidé investovali alespoň 500 Kč.
Díky těmto příspěvkům člověk de facto nakupuje více kusů penzijního fondu. Výsledné zhodnocení pro člověka je tak dáno součtem efektu státního příspěvku a vlastním zhodnocením penzijního fondu. Zatímco efekt státního příspěvku je relativně značný u někoho, kdo se spořením začíná, s růstem peněz v penzijním fondu jeho význam rychle klesá. Pokud někdo investuje 1000 Kč měsíčně, tak za první rok (pomineme-li cca 1% výnos samotného fondu) vydělá na státních příspěvcích slušných 23 % (14 760/ 12 000). Jakmile ale má již zainvestováno třeba 500 tisíc, pak příspěvek státu ve výši 2760 za rok představuje jen přibližně půlprocentní zhodnocení vzhledem k výši celého majetku.
Na tomto příkladu je dobře vidět, že s růstem zainvestovaného majetku je mnohem důležitější, jaký výnos má daný fond a jaké poplatky si účtuje, než jaké příspěvky připsal stát. Lidé by se proto měli mnohem více zaměřit na to, jaký investiční produkt při svém odkládání na důchod volí. Vyberou-li dynamičtější DPS, v dlouhém horizontu vydělají násobně více. Ještě výhodněji pak mohou investovat v nově spuštěném DIPu. Ten na jednu stranu sice nenabízí příspěvky státu, ale na stranu druhou v něm lze mít investice ještě dynamičtější a ušetřit třeba i polovinu na poplatcích, pokud si člověk vybere správného poskytovatele.
Investování formou dlouhodobého investičního produktu (DIP) nabízí i česká platforma Portu. Uživatelé mohou mít na svém DIPu pasivní ETF, jednotlivé akcie nebo třeba Investiční rezervu. A klidně i všechno dohromady. Klienti se tak nemusí omezovat nabídkou tradičních penzijních fondů. Své investice v rámci režimu DIP mají zcela pod kontrolou a můžou investice průběžně měnit podle svých představ. Například je nastavit jako více konzervativní a omezit tak kolísavost s blížícím se výběrem.
