František Drtikol (1883–1961) se ve své době stal uznávanou osobností uměleckého světa. S fotografií byl úzce spojen od samého začátku 20. století až do poloviny třicátých let. Ve dvacátých letech již pevně zakotvil mezi světovou fotografickou elitou a zůstal v ní i v době, kdy se rozhodl fotografii opustit (1935). Důvodem tohoto rozhodnutí byly mimo jiné okolnosti ekonomického rázu způsobené Velkou hospodářskou krizí. Nepochybně na to měla jistý vliv i jeho velká láska k malířství, ke kterému od mládí inklinoval a chtěl se mu nyní naplno věnovat. Je dost pravděpodobné, že v rozhodování sehrály svou důležitou úlohu také jeho duchovně zaměřené aktivity.
Neznamenalo to však, že by na fotografii zanevřel, právě naopak. O výsledky své dosavadní fotografické tvorby se chtěl podělit prostřednictvím dvou připravovaných knih. První z nich se podařilo vydat v roce 1938 s názvem Žena ve světle (předpokládaný náklad měl být 1 200 výtisků) a uvažovalo se také o její anglické a francouzské verzi. Další publikace, která se plánovala, avšak nikdy nevyšla, měla mít název Fotografické kompozice. Cizojazyčnému vydání Ženy ve světle a vzniku dalšího titulu Fotografické kompozice zřejmě zabránila druhá světová válka a s ní spojená okupace naší země.
V roce 2012 tomu bylo sto let, kdy Drtikol otevřel svůj slavný pražský ateliér ve Vodičkově ulici. Jeho komerční provoz byl specializovaný na portrétní fotografii a postupně získával na věhlasu díky modernímu a progresivnímu přístupu zachycení lidské tváře. V prostorách tohoto ateliéru se mohla naplno projevit Drtikolova tvůrčí energie. Vznikly zde nejdůležitější umělecké práce orientované především na ženský akt, které patří k vrcholům jeho fotografické tvorby. Drtikolův moderně zařízený atelier v Praze patřil pro své nesporné umělecké kvality v průběhu dvacátých let mezi ty nejvyhledávanější a jeho majitel mezi nejžádanější fotografické umělce. V té době se již každý rok účastní mnoha výstav po celém světě, kde získává celou řadu ocenění, dostalo se mu také velkého obdivu z řad výtvarných kritiků a o jeho fotografie začíná být velký zájem i mezi sběrateli a milovníky tohoto umění.
Zvláštní a plně mysticky laděné období nastává u Drtikola na Spořilově, kam se v roce 1935 odstěhoval do pronajaté vily poté, co ukončil svou fotografickou živnost v centru Prahy. Toto období, pokud se zaměříme jen na fotografii, je poměrně krátké – trvalo necelý rok. O to více bylo intenzivní. Drtikol začal žít v ústraní a plně se tak mohl soustředit na svoji uměleckou tvorbu a samozřejmě i na duchovní praxi, což se zdá být u něj zásadní. Fotografiemi ze Spořilova jsou Lesní nymfy, Vize nebo pokračování tématu Svět duše a Matka-Země. Představují mnohem více než symbolické splynutí se světem přírody. Jde o jakési zhmotnění lesních bytostí, demonstrace základních duchovních principů a postupné odkrývání mnohosti námi tušených i netušených světů.
V klidu zahradní čtvrti Spořilova nastal u Drtikola obrovský tvůrčí rozmach, který se zde přehoupl z fotografie do malířství a skrze fotografické médium se dále naplno nerozvinul, a tak zůstala jen naznačená, avšak nedokončená fotografická tvůrčí cesta. Můžeme si ji jen stěží domyslet, jelikož tento svět svou jednoduchostí a přesností je daleko za hranicemi – pokud nějaké vůbec jsou – naší běžné a často zmatené mysli.
Toto pro fotografii krátké, ale poměrně plodné období znamenalo definitivní rozloučení se s fotografickým médiem, které Drtikola provázelo a naplňovalo přes tři desetiletí, od roku 1898, kdy nastoupil do učení k příbramskému fotografovi Antonínovi Mattasovi, až po rok 1935, kdy vytvořil a datoval své poslední fotografie komponované z listů, kamenů, písku a dalších přírodnin. Většina těchto instalací vznikala u něj na balkoně nebo ve volné přírodě a dotváří je různé konkrétní postavičky – figurky, přesné modely, které si k tomuto účelu vytvořil.
Můžeme říci, a to i s dnešním odstupem, že spiritualita je prostoupena celým Drtikolovým dílem. Proč tomu tak je? Odpověď je celkem jednoznačná. Drtikol tento aspekt ve svém životě přímo naplňoval, zajímal ho vždy jistý přesah, jak v běžném životě, tak o to víc v umění. Nespokojil se jen s tím, že zachytí určitý okamžik, kompozicí mu byly jeho myšlenky pro které vždy hledal vhodný model. Některé jeho fotografie zachycují průnik do jiných světů. Snažil se ve svých obrazech zaznamenat své vize, svůj vnitřní svět.
„Často mě to připadá, že ten skutečný život, který žiji, je jen sen, a ta báj že je skutečný můj život. (…) Oh, kdybych mohl tvořit vše to, co mám v hlavě. (…) Všechno to stvořit, zrealisovat, co kreslím na papír. Vytvořit tu báji – kterou sním. – Vytvořit ten kraj, v kterém věčné léto, věčné slunce, v kterém lidé – lidé? – neumírají. – Lidé, které obětuji bohu slunci a matce zemi…“ (Z dopisu Elišce Janské, 22. 7. 1918. Publikováno v knize František Drtikol, Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské, Svět, Praha 2001.)
Základním tématem v jeho fotografické tvorbě posledních let (1930–1935) je Svět duše. S tímto námětem vznikla celá řada variací. Pracoval s duchovní symbolikou, které dal svoji originální tvář.
V dopise Adolfu Herzovi (redaktor švýcarského časopisu Camera), 30. 8. 1930 o tom Drtikol píše: „Jak pracuji? Tedy tak, že fotografuji, jak dovedu a jak je mi dáno. A protože mi k tomu, co jsem si představoval a co mne napadalo, nemohl postačit živý model, zhotovuji si jej nyní sám. Modeluji nebo kreslím atd., co právě potřebuji. Dříve, když jsem měl nějakou ideu a chtěl ji provést se živým modelem, vždycky jsem ztroskotal. Teď si vymodeluji nebo nakreslím posu, kterou si představuji, i zhotovím k tomu potřebné rekvisity, geometrické tvary a různé jiné. Zrežíruji exterieur a zkouším osvětlení, v kterém by celek nejlépe působil, aby co nejlépe vyjádřil mou původní ideu. (…) Ovšem, používané modely nejsou pouhými silhuetami, jsou to do detailu provedené figurky, tak aby odpovídaly skutečnosti, a přece zase ne. Zidealisoval jsem si tělo a vytvořil si svůj typ. Mohu říci, že teprve teď jsem s výsledky mé práce spokojen, protože jest to všecko od a až do z moje. I myšlenka i použitý materiál…“ (Publikováno např. v knize DRTIKOL, František. Duchovní cesta, sv. 2. Praha: Svět, 2008.)
Duchovní náměty se postupně stávaly přirozenou součástí jeho díla. Nic zde není ponecháno náhodě a celá kompozice konkrétního díla je v přesné režii umělce. Konečný obraz se tak stává dílem mystika a umělce zároveň. Drtikolovy umělecké počátky jsou pod silným vlivem křesťanské mystiky a s ní souvisejících mystérií a přesahů. Na Drtikola silně působilo téma Golgoty a v obecné rovině mystérium ukřižování jako takové. Toto téma je pro něj natolik silné, že se sám stylizuje do role Krista, a vzniká tak v roce 1914 (v předvečer 1. světové války, kdy sám je také povolán do armády) stylizovaný autoportrét v pozici ukřižovaného. Pro dokreslení zde cituji z Drtikolova dopisu z roku 1914 adresovaného Elišce Janské:
„Dnes stál jsem – bůh ví již pokolikáté – na Karlově mostě před tím báječným dílem, před sv. Luitgardou. – (…) Legenda to? – Skutečnost? To byla láska – láska – že sám Kristus neodolal a z kříže přibitou ruku sňal a ji objal a na čelo políbil. To byla láska… (…) Oh, jak závidím mu, tomu Kristovi, že byl tak milován… Oh bože, proč nejsem já tam na tom kříži? – Duše má již rozpjata, zbičovaná celá, visí na kříži – ještě tělo nechť někdo přibije! (…) Oh, jak Ti závidím, Kriste, tu lásku! Však umřít jsi napřed musel – než jsi byl pochopen, Tvoje láska byla pochopena. Budu muset já také dřív umřít, než moje láska bude pochopena? (…) A tys byl bůh … a já jen člověk. – Tys tělem umíral a já umírám duchem…“ (DRTIKOL, František. Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské. Praha: Svět, 2001.)
V témže roce toto téma dále rozvinul o kompozice s ukřižovanými ženami, což v sobě nese nejen jisté dekadentní prvky, ale zcela nový přístup k tématu s dominujícím ženským aspektem. V této době a dále také po skončení války se v kompozicích objevují motivy Vanitas František Drtikol Mystické náměty ve fotografii 67 a Salome. Jde o Drtikolovo významné téma, námět velké části jeho tvůrčího života, zosobnění perverzní a destruktivní síly ženy, možnost vyjádřit její démonismus a její nekrofilní rozkoše.
Anna Fárová (1928–2010) uznávaná historička umění, která zásadním způsobem zpracovala fotografické dílo Františka Drtikola, k tomu poznamenává: „Žena se mu stala obsedantní představou, nositelkou dobra i zla, světicí a pannou, démonem i fatální bytostí. Drtikol byl fascinován ženským tělem jako celé umění oné doby; viděl v něm formu každé myšlenky, vší krásy, formu duše. Tělo je šatem duše, a vyjádření této myšlenky ožilo v obrazech jeho prvního tvůrčího období.“ (Publikováno v knize František Drtikol: Etapy života a fotografického díla / Secese – Art deco – Abstrakce / 1, 2. Praha: Svět, 2012.)
Je známa jedna studie nazvaná Fotografie na mystické náměty od mistra Františka Drtikola (napsaná někdy v roce 1934), která definuje, v čem spočívá filosofie nebo obsah těchto posledních, čistě artificiálních obrazů a světa zcela imaginárního, obráceného do nitra, jenž nemá nic z pozemské reality a řídí se pouze představami svého tvůrce. Připomíná, že kompozice zůstává dílem umělce, ale že idea je zkušeností mystika.
Cílem a směrem Drtikolovým je světlo. Boží vůle poskytla životu umělce jiný směr, a když se stal mystikem, opustil svět pozemských potřeb, aby vyjádřil smysl a vnitřní význam věcí. Jako člověk postupoval Drtikol v hledání Boha s velkou odvahou a neúprosnou vytrvalostí; jako umělec dosahoval ve svých dílech různých stupňů duchovního vývoje, protože vývoj umělcův se neodvíjí vždycky ve stejném rytmu jako vývoj mystika. Strom života rostl v nitru duchovního principu, a až na samém konci svého fotografického díla Drtikol vytvořil řadu obrazů, v nichž země dává zrod životu, představena jako hora ve tvaru ženy, z níž vyrůstá strom – jako Matka rodička, nositelka nového života. Tato symbolika je makrokosmická. V portrétu se Drtikol snažil odhalit kosmickou, univerzální tvářnost skrytou v modelech; ve svých mystických fotografiích vyjadřoval kosmický význam vášní, tužeb po nejvyšším cíli – Bohu.
„A viděl Bůh, že je to dobré“ – tím jsem začal. (…) v okamžiku jsem poznal, viděl, cítil, prožil najednou – co je to Bůh Otec, Bůh Matka, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. (…) Viděl jsem, že není začátku, není konce, že není minulosti ani budoucnosti, že je jen věčné Teď, že není prostoru, že není středu, protože je střed všude. Že není hříchu a že je jen Dobro, Dokonalost naprostá, že vskutku vše je dobré a že vše leží ve mně. (…) Bůh je Stav. (…) (bylo to koncem roku 1928), vše se mi ujasnilo. (…) Proto jsem začal žíti v stavu Teď, v stálé Přítomnosti Boží. (…) Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala. (Starý rod.) Jsem fotografem. Fotografoval jsem světlem. Píši Světlem. Píši do duše lidem Světlem Poznání. Při křtu mystickém dostal jsem jméno Christoforos – Světlonosič (v Egyptě při zasvěcování jeden ze stupňů byl, že neofyt nosil světlo) – a při biřmování mystickém dostal jsem jméno Clarusclara – oba dva póly. (…) Pak přišlo Poznání a procítění všech náboženství, že všechna jsou v jádru dobrá a správná a že jejich vnější úkony, různé ceremonie, úlitby, vnější obřady jsou symboly a že jen ten je správně ocení, kdo zároveň má s jinými porozumění, a že tyto symboly zůstávají tak dlouho jen symboly, dokavad neporozumím, že je musím vnitřně zažít a jimi žít…“ (Z Drtikolova vnitřního sdělení, kolem roku 1930, dopis bez uvedení adresáta. Publikováno v knize DRTIKOL, František. Duchovní cesta, sv. 1, Svět, Praha 2004.)
