Možná bych mohl začít psát seriál. O těch nejlepších akcích pro nadšence klasických automobilů, o těch nezapomenutelných chvilkách, okamžicích ryzí radosti s tou pověstnou příchutí benzinu. Jsou to hrozná klišé a opakuji se po stopadesáté, ale upřímně, přesně tohle lze minimálně na jednom místě zažít.
Jelikož netuším, jak moc jsem schopen „psát seriál“, tak se podíváme rovnou na vrchol: automobilový závod Mille Miglia, který každý rok burácí napříč Itálií. Pro laika je to důvod zvednout při náhodném setkání mobil (v případě starších generací klidně i tablet) a cvakat stovky fotek „starých“ aut, která už navždy zůstanou uvězněny na nějakém cloudu.
Pro lidi ze scény jde o jeden z vrcholných zážitků sezony. O nespoutanou jízdu od nevidím do nedivím, o adrenalin, o překonávání vlastních limitů a schopností. Mille Miglia není žádná nudná vyjížďka německých důchodců, ale náročná a drsná jízda o délce kolem 1600 km (někdy o sto méně, letos například skoro o sto více), která trvá čtyři náročné dny. Každý den strávíte za volantem minimálně dvanáct hodin… Jede se jako tradičně: z Brescie do Říma a zpět.
K tomu se hodí „historické okénko“ (další hloupé klišé, ale snad odpustíte). Původní závod „proti času“ se jezdil v letech 1927 až 1957. Pokud to hodně zjednoduším, založili ho dva šlechtici z Brescie u jezera Garda jako alternativu pro závody v Monze. V prvním ročníku startovalo 17 automobilů a vyhrálo domácí O.M. (dnes vyrábí hlavně nákladní stroje). Postupem času závod po otevřených silnicích Itálie získával prestiž, která vyvrcholila v roce 1955, kdy zvítězil Brit Sir Stirgling Moss. S Mercedesem SLR tehdy zvládl celou trasu o délce 1597 km za 10 hodin, 7 minut a 48 vteřin, což znamená průměrnou rychlost přes 158 km/h! V roce 1955, kdy v půlce Itálie nebyl asfalt, všude pobíhala divoká psiska a i menší kolize měla pachuť smrti! Dnes je to nepředstavitelné… Jednou jsem Stirlinga slyšel, jak popisoval, že občas s osmiválcovým Mercedesem jel i 290 km/h… No, ježí se mi chlupy, co vám budu povídat. Každopádně tento rekord už nebyl překonán. Mille Miglia skončila po různých tragických nehodách v roce 1957 a vrátila se na scénu až mnohem později.
Dnes se Mille Miglia jezdí jako prestižní setinová soutěž, na níž v polovině května (pandemie termíny trochu rozhodila, jednou se jelo i říjnu a letos v červnu) pravidelně sjíždějí sběratelé a milovníci klasických automobilů světového formátu. A to včetně slavných osobností z médií, závodníků či herců a podobně. Není snadné se do závodu dostat – jen samotné startovné stojí 12 000 eur a navíc je nutné mít automobil (nebo alespoň typ), který závodil v původní sérii z let 1927 až 1957. Ani splnění těchto podmínek není zárukou úspěchu a přijetí – poptávka je každý rok zhruba třikrát vyšší než nabídka volných míst, takže mnoho i význačných osobností se do závodu nemusí dostat. Z Vialle Venezia startuje 420 automobilů, ale hlásí se cca 1500 zájemců…
Ti šťastní, kteří se do soutěže dostanou, mohou očekávat čtyři dny ryzího nadšení – nejen jízdy vysokou rychlostí za doprovodu policie, ale i desítky testů přesnosti, průjezdy přeplněnými centry historických měst, únavu i náročné podmínky jízdy klasickým vozem (raději kupé než kabriolet), ale i luxusní večerní mejdany plné noblesy. Připomeneme, že v Itálii bývá v květnu či červnu skutečně vedro, což klade ještě vyšší nároky na fyzickou odolnost automobilů a posádek.
Jaké automobily jezdí na Mille Miglia? Ty nejlepší, které kdy byly vyrobeny – ve zkratce přehlídka nejlepších meziválečných strojů – od Bugatti přes Aston-Martiny, MG či Alfy Romeo a mnohé další až po poválečná Ferrari, Fiaty, Maserati, Jaguary, Bentley, Talboty či Porsche. A mnoho dalších jedinečných automobilů, které často vznikaly v malých sériích, prakticky v malých italských garážích (například OSCA, Ermini, Cisitalia, Siata atd.). Nikde jinde neuvidíte tak pestrou koncentraci úžasných automobilů, které jsou navíc v pohybu. Nikdy nezapomenu, kdy mě na dlouhé rovince předjel Jaguar D-Type a ve 190 km/h mi ujížděl… Nebo Mercedes-Benz SSK, který osvětloval noc plameny šlehajícími z výfuků… A mnoho dalších nepřenosných okamžiků. K celé koloně se přidávají davy nadšenců – kromě závodu Ferrari Tributo (cca 150 nových i starších Ferrari) jsou to i místní sběratelé, kluby, majitelé supersportů a mnozí další. Nelze to vyjmenovat, určitě ne ve formátu blogu.
Každopádně klasické automobily, které mohou či dokonce jely Mille Miglii, jsou obecně výrazně cennější než ty, které nemohou. Je to logické – když už chcete ve scéně sběratelství něco znamenat, potřebujete automobil, který může na MM… V našich sbírkách už máme jedinečný Nash-Healey, který by dost pravděpodobně byl přijat, protože je velmi raritní. A zajímají nás i další automobily – například různé Alfy Romeo, Porsche nebo třeba Triumph TR2. Dobře víme, kam má sbírka směrovat a co dalšího pro nás všechny dává smysl. Zůstaňte naladěni a brzy vám třeba uděláme radost…
Foto: Ondřej Kroutil
