Mnoho příspěvků na našem blogu se věnuje tematice penzijního spoření. Často se vyjadřujeme k tomu, kolik a jak by Češi měli spořit. Přesto vám dlužíme odpověď na jednu zásadní otázku. Proč vlastně spořit?
Není zajištění důstojného důchodu starostí státu? Proč ukrajovat další kus výplaty, když podstatnou část spolknou odvody na důchodové pojištění? A nebudeme se s neustále stoupajícími důchody mít nakonec lépe než dnešní penzisté?
Metoda průběžného financování
Česká republika, stejně jako většina světa, zabezpečuje důchody metodou průběžného financování. Peníze, které stát vybere od aktivních účastníků systému, jsou přerozděleny ve prospěch penzistů. Systém je „spravedlivý“ jak pro penzisty, kteří do systému přispívali v době jejich aktivního věku, tak pro mladší generaci, která si příspěvkem zajišťuje svůj nárok na budoucí dávku.
Slovem spravedlivý zde samozřejmě musíme šetřit. Na rozdíl od fondového systému, kterému se v tomto článku ještě budeme věnovat, je průběžný systém silně ovlivněn přerozdělováním. Není žádným tajemstvím, že odvedená částka na důchodové pojištění roste podstatně rychleji než částka vyplácená v důchodovém věku. Skupina s nadprůměrnými příjmy s největší pravděpodobností zaplatí větší obnos, než který v důchodovém věku ze systému získá. Naopak skupina pohybující se na hranici minimální mzdy na takto nastaveném systému vydělá a výše důchodu může paradoxně přesáhnout jejich čistý příjem.
Spravedlnost redistribuce je věcným tématem mezi politickou pravicí a levicí a v tomto článku se jí vzhledem k obsáhlosti celého tématu vyhneme.
Graf 1: Výše důchodu v závislosti na mzdě (zdroj: vlastní výpočet)
Poznámka: Hodnoty slouží pouze jako orientační. V grafu počítáme s příkladem muže, který se narodil 1.1.1955 a do práce nastoupil v 18 letech. Od té doby se mu mzda mění každý rok o stejné procento jako průměrná mzda. Maximální možný dosažitelný důchod je pro něj 30 332 Kč, jelikož příjem nad 119 961 Kč nehraje (v roce 2018) roli na výši důchodu.
Problém průběžného systému
Především v poválečných letech se průběžný systém těšil oblibě. Státní rozpočty zely prázdnotou a fondové systémy nesly pachuť válečného rozkradení. Systém, pomocí kterého šlo okamžitě přerozdělit vybrané peníze, byl ideální variantou pro většinu evropských zemí. Vyřešil problém s prázdnými rozpočty a zároveň výrazně snížil možnost vytunelování peněz. Ty se totiž na účtech před rozdělením ani neohřály.
Zdánlivě dokonalý systém má však hned několik slabin. Generace v důchodovém věku plně spoléhá na pravidelné odvody aktivně pracující generace. Peníze, které jim po celý život byly strhávány ze mzdy, reálně neexistují. Veškeré peníze, na které mají a budou mít nárok, tak musí být ještě vybrány.
Hlavní podmínkou pro správnou funkčnost systému je porodnost dlouhodobě přesahující 2 děti na pár. V době kdy většina evropských zemí zaváděla průběžně financovaný důchodový systém to nebyl žádný velký problém. V posledních desítkách let se však jedná o jeden z nejzávažnějších problémů evropské populace. A to nejen z pohledu vyplácení důchodů. Většina evropských zemí se aktuálně pohybuje na neudržitelné hranici 1,5 dítěte na pár.
Alespoň částečnou záchranou může být migrace, díky které do evropských zemí přicházejí lidé v aktivním věku, jenž jsou zapojeni do důchodového systému a aktivně se tak podílejí na tvorbě důchodových dávek. Ekonomický přínos migrace je však velmi kontroverzním tématem a pro úplnou kompenzaci stárnoucí populace by musela probíhat v mnohem masivnějším měřítku.
Graf 2: Porodnost ve výběru evropských zemí (zdroj)
Negativní vliv na porodnost má také stoupající zaměstnanost žen a pozdější zakládání rodin. Upřednostnění vlastních zájmů a cílů již není společenské stigma a na život bez dětí jíž nehledíme jako na promrhaný život. A pokud se děti rozhodneme mít, spíše než na jejich kvantitu hledíme na jejich kvalitu.
Tento posun názorů sebou však nese jeden negativní důsledek. Evropská populace stárne. Zatímco porodnost klesá, naděje dožití stoupá. Dopady jsou jednoznačné. Stále méně lidí v aktivním věku musí platit důchody pro stále více lidí v ekonomicky pasivním věku. A právě to je jeden z nejpalčivějších problémů, který budeme v nejbližších desetiletích muset řešit.
Řešení ze strany státu
Stát může průběžný důchodový systém ladit třemi hlavními způsoby:
- Věk odchodu do důchodu – Zvýšení hranice odchodu do důchodu sníží množství lidí s nárokem na dávku a zároveň zvýší množství lidí odvádějících peníze do systému. Jedná se o velmi efektivní nástroj, který se však politicky velmi obtížně prosazuje. Zároveň se stoupajícím věkem klesá produktivita, a nelze proto tuto hranici navyšovat donekonečna.
- Poměr ekonomicky aktivních a pasivních obyvatel – Mimo navýšení věkové hranice může v této oblasti stát zasahovat pouze velmi omezeně. Hlavním nástrojem zde může být například podpora rodin a motivace vyšší porodnosti (finanční příspěvky rodinám, stavba školek…). Tyto nástroje však nejsou příliš účinné.
- Výše důchodu – Čím nižší důchody v poměru ke mzdě jsou, tím více jich lze vyplatit. Ani zde však neexistuje příliš velký prostor pro snižování důchodu vůči průměrné mzdě. Především Česká republika se potýká s dlouhodobě nízkými důchody (v porovnání s průměrnou mzdou a zbytkem Evropy). Naneštěstí je výše důchodu jediným bodem, se kterým se dá dlouhodoběji pohybovat, a můžeme proto předpokládat, že výše důchodu bude oproti průměrné mzdě do budoucnosti pomalu klesat. To bude mít za následek pokles životní úrovně u budoucích penzistů.
Druhou, mnohem komplikovanější možností je změna z průběžného systému na systém fondový. Nemyslíme nyní penzijní fondy (které nazýváme souhrnně jako 3. pilíř), které již existují a lze v nich spořit peníze nad rámec povinného důchodového pojištění.
Muselo by se jednat o kompletní změnu ze silného průběžného systému (kdy to, co je vybráno, je okamžitě vyplaceno) na silný neprůběžný – fondový. Každá částka, která je jednotlivci v rámci důchodového pojištění stržena, by byla umístěna na jeho speciální účet. Zde by následně byla spořena (investována) až do důchodového věku jednotlivce.
Podařilo by se nám vyřešit problémy se stárnoucí populací (každý by byl zodpovědný za svůj důchod, stárnutí zde nehraje vliv) a jako bonus získat složené úročení ukládaných částek. Díky tomu by získal penzista podstatně vyšší částku, než kterou za svůj život uložil (obzvláště při více dynamických investičních strategiích)
Na fondový systém (silný 2. pilíř) ve světě narazíte jen těžko. Výjimkou je jihoamerické Chile, kde fondový systém poměrně úspěšně funguje. Změna na silný 2. pilíř zde vedla k výraznému zvýšení důchodů a eliminaci většiny problémů (bezproblémový ale samozřejmě není – více o Chilském důchodovém systému se dočtete např. zde).
O alespoň z části podobnou změnu se v uplynulých letech pokusila řada evropských zemí. Jednou z nich byla i Česká republika, kde 2. pilíř vydržel 3 roky. Podobným (a spíše větším) neúspěchem dopadla reforma i v okolních zemí, jako je Polsko, Maďarsko, či Slovensko.
Jak je možné, že na první pohled dokonalý systém nefunguje?
Hlavní problémem je nákladnost jeho spuštění. Představme si čistě hypotetickou situaci, ve které se česká vláda rozhodne s okamžitou platností zrušit průběžný důchodový systém a přejít na systém fondový. Od dnešního dne nejde čtvrtina vašeho platu na vyplácené důchody, ale na váš spořící účet. Na něm můžete sledovat přibývající úroky, ale peníze můžete vybrat až po dosažení důchodového věku.
Taková situace se zcela jistě nelíbí lidem v důchodu. Pokud jim (zasloužený) důchod nezaplatíte vy, tak kdo? Nezbývá nikdo jiný než stát, který zrušením průběžného financování přišel o podstatnou část svého rozpočtu (okolo 500 miliard Kč, třetiny rozpočtu). S největší pravděpodobností se vám přechod k fondovému systému nebude líbit, ani pokud jste o něco mladší. Je vám 50 let, celý život platíte jiným lidem a teď až si máte začít spořit na důchod? Kdo vám vynahradí všechny již zaplacené odvody? Kdo jiný než stát.
Asi rozumíte, kam touto úvahou směřujeme. Přechod k 2. pilíři se ukázal být neudržitelným i ve chvíli, kdy se jednalo o jednotky procent, které místo do průběžného systému putovaly do fondového systému. V zemích jako je Polsko, či Maďarsko se nepodařilo vládnoucí strany udržet dostatečně daleko od obyvateli uložených peněz. Ty skončily zčásti znárodněné a využité ke splátce státního dluhu. Podařilo se jim tak nejen navždy podkopat důvěru obyvatel v 2. pilíř, ale u ukázat že představa úplně změny je pro Evropu sci-fi.
Jak jinak tedy vyřešit tuto situaci a zajistit si lepší životní úroveň ve stáří?
Řešení ze strany jednotlivce
Pokud se stejně jako my obáváte o svoji životní úroveň v důchodu, nespoléhejte se pouze na stát a začněte investovat do lepšího stáří.
Nezáleží na tom, kolik vám je, ani na tom kolik si můžete dovolit investovat. Pravidelným investováním můžete výrazně ovlivnit to, jak bude vypadat vaše stáří.
Proč nevěřit státu? Pokud nedojde k výraznému zvýšení porodnosti, nebo úplně změně důchodového systému, zbývají státu pouze 2 nástroje, kterými může udržet aktuálně nastavený důchodový systém. A to výše zmiňovaný věk odchodu do důchodu a výši důchodu.
Dá se proto předpokládat, že důchodu dosáhnete později a s méně penězi (v relativním měřítku vůči průměrné mzdě), než nyní očekáváte.
Dopřejte si důstojné stáří a zjistěte, kolik můžete mít s Portu našetřeno na důchod. I malá částka dokáže udělat velkou změnu.
Na co si dát po přečtení tohoto článku pozor?
- Článek není investičním doporučením
- Historická výnosnost není nikdy zárukou budoucích výnosů
- Investice na kapitálových trzích jsou vždy rizikové
- Portu negarantuje dosažení výnosů z investice na kapitálových trzích
- Nejste si jistí, jaký rizikový profil je pro vás vhodný? Vyplňte si náš investiční dotazník a my vám poradíme
