V poslední době vstoupilo na newyorskou burzu mnoho společností. Dvě velké – loni Spotify a tento týden Slack – se však rozhodly vstoupit na burzu jinak, než skrze tradiční IPO. Upisovaly akcie napřímo. Pojďme se podívat, jak se přímý úpis liší od IPO.
Dnes vstoupil na newyorskou burzu Slack – software na pracovní komunikaci a kolaboraci, který využívá více než 600 tisíc společností. Zvolil si příznačný ticker WORK, pod kterým lze akcii najít. Akcie, které Slack nabídne na burze, budou však mít 10x méně hlasovacích práv než ty, které zůstanou akcionářům vlastnícím akcie již před veřejným zalistováním. Původním vlastníkům tak zůstane hlavní rozhodovací slovo a budou moci dále určovat směr společnosti. Původně očekávaná cena 26 dolarů za akcii se po začátku obchodování vyhoupla na 40 dolarů, čímž získala společnost valuaci více než 20 miliard dolarů. Společnost, kterou v roce 2013 založil kanadský podnikatel Stewart Butterfield, je zatím stále v červených číslech – i přes výnosy 400 milionů dolarů skončila loni se ztrátou 138 milionů. A jen pro zajímavost – věděli jste, že Slack je akronym „Searchable Log of All Conversation and Knowledge“?
Jak funguje IPO?
Přímý úpis akcií bývá považován za ne příliš známý a relativně složitý proces – proto se historicky společnosti uchylovaly spíše ke vstupu na burzu prostřednictvím IPO (initial public offering). Popišme nejprve jeho princip. Během klasického IPO spolupracuje společnost, která chce na burzu vstoupit, s jednou (nebo častěji několika) investičními bankami – tzv. underwriters – které celý proces připraví a o úvodní nabídku akcií se postarají. Během IPO jsou vydávané zcela nové akcie, které se ony banky snaží na burze prodat. Banky na sebe také berou riziko, že samy odkoupí veškeré akcie, které během IPO neprodají. Současně mívají často velcí současní akcionáři zákaz své dříve nabyté akcie prodat na burze po určené období. Cílem je zde zamezit ovlivňování trhu a případnému „insider tradingu“.
Tabulka: Beyond Meat, Uber, Lyft aneb jak se daří nováčkům na burze?
Samotnému IPO také předchází často dlouhý proces, během kterého banky a společnost jednají, stanovují úvodní cenu, za kterou k úvodnímu prodeji dojde, a řeší všechny regulatorní požadavky. Velmi častá je také tzv. roadshow – tedy série setkání zástupců společnosti s velkými potenciálními investory z řad například podílových fondů, při kterých se diskutuje očekávaný vývoj společnosti a tak trochu „testuje“ budoucí poptávka po akciích. V průběhu období roadshows tak často dojde k úpravě počáteční ceny v závislosti na okolnostech. Například společnost Uber nedávno svou úvodní cenu postupně snižovala až na polovinu prvního očekávání.
V čem se liší přímý úpis?
Přímý úpis se od IPO liší hned v několika ohledech. Jednak společnost zařizuje veškeré záležitosti sama – bez využití investičních bank, které akcie prodávají, a zadruhé nedochází k emisi nových akcií. Své akcie naopak prodávají stávající akcionáři – tedy například původní zakladatelé a spolu-majitelé, venture kapitál fondy nebo tzv. andělští investoři, kteří společnosti pomohli s financováním ještě předtím, než se rozhodla pro vstup na burzu.
Během přímého úpisu si společnost také nestanovuje úvodní cenu, ale burza sama rozhodne chvíli před prodejem o tzv. úvodní referenční ceně. U Slacku tuto cenu zveřejnilo NYSE například v podvečer před vstupem na burzu. Referenční cena slouží jen jako indikace – tržní mechanismus stanoví cenu akcií sám na základě napárování prvních pokynů k nákupu a prodeji.
Pro kterou cestu se rozhodnout?
Každá z výše zmíněných alternativ se více hodí v jiných situacích. Pro IPO se firmy rozhodují v případě, že potřebují získat nový kapitál pro financování svých činností a současní majitelé nechtějí ihned své akcie prodávat. Při přímém úpisu k získávání nového kapitálu nedochází, ale aktuální majitelé tzv. exitují svou investici a vybírají zhodnocené peníze zpět. Nedojde tak ani k navýšení počtu akcií a stávající akcionáři, kteří se nerozhodnou akcie prodat, budou mít nadále stejně silný rozhodovací vliv. Při IPO se naopak hlasovací práva rozředí mezi větší počet akcií.
IPO bývá standardně dražší záležitostí – investiční banky si účtují poplatek mezi 4 – 8 % z upsané částky za zpracování celé transakce i záruky, které společnosti dávají. Pro společnost to tak znamená mnohem méně starostí, než pokud by na burzu vstupovala sama, přímým úpisem. Výhodou IPO je také navýšení povědomí mezi investory i širokou veřejností a získaní publicity, kterou s sebou nese pořádání výše zmíněné roadshow.
Z pohledu investorů, kteří si během uvedení na burzu chtějí akcie koupit, se v zásadě nic neliší – ať už se společnost rozhodne vstoupit na burzu jakýmkoliv ze dvou způsobů. Vždy dojde k veřejné nabídce nějakých akcií, které si mohou investoři nakoupit.
——————–
Na co si dát po přečtení tohoto článku pozor?
– Článek není investičním doporučením
– Historická výnosnost není nikdy zárukou budoucích výnosů
– Investice na kapitálových trzích jsou vždy rizikové
– Portu negarantuje dosažení výnosů z investice na kapitálových trzích
– Nejste si jistí, jaký rizikový profil je pro vás vhodný nebo zda je pro vás dostupné tématické investování? Vyplňte si náš investiční dotazník a my vám poradíme.
