Obchodní válka mezi Čínou a USA se každým dnem stupňuje a nedá se očekávat, že by jedna ze stran v nejbližší době ustoupila. Spíše než ekonomickou otázkou začíná být celá situace otázkou cti.
Sledujeme souboj čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který se rozhodl bezhlavě „opětovat palbu“ amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Právě druhý jmenovaný celou roztržku vyvolal a netají se svým názorem, že obchodní válku s přehledem vyhrává.
Zatímco většina ekonomů stále zastává názor, že mluvit o výhře (alespoň ekonomické) je naprostý nesmysl, začíná být zajímavější sledovat situaci na druhé straně barikády. Tam totiž Čína na agresivitu svého rivala těžce doplácí a spíše než vyrovnaný souboj připomíná obchodní válka hru v oslabení. Alespoň na první pohled…
Co Americe hraje do karet?
Americká ekonomika je na svých maximech. Americké akciové indexy stoupají. Každý měsíc čteme o rekordně nízkých mírách nezaměstnanosti a o stoupajících ziscích společností. Jen těžko by prezident Trump mohl najít lepší chvíli na bezhlavé rozhazování peněz.
Graf 1: Vývoj amerického a čínského indexu za poslední rok (zdroj, zdroj)
Pozn. přerušovaná čára označuje 22. března 2018, kdy prezident Donald Trump rozhodl o zavedení prvních cel vůči Číně.
Situace v Číně je o poznání horší. SSE Composite Index, který sleduje vývoj všech akcií na Šanghajské burze, klesl za poslední 3 roky o necelých 30 %. Čínský jüan je vůči dolaru vůbec nejslabší za poslední rok a aby toho nebylo málo, Číně dochází zboží, na které může uvalovat cla.
Zatímco USA minulý rok dovezla z Číny zboží za více než 500 miliard USD, v opačném směru vyvezla zboží za necelých 130 miliard USD. Na první vlnu cel, které prezident Donald Trump uvalil na dovoz v hodnotě 34 mld. USD, mohla Čína reagovat stejným metrem. S každým dalším uvaleným clem je však pozice Číny obtížnější. Všem je jasné, že pokud projdou plány prezidenta Trumpa a podaří se mu uvalit clo na čínské zboží v hodnotě 200 miliard USD, bude muset Čína vymyslet něco jiného.
Graf 2: Exporty a importy USA ve vztahu k Číně (zdroj)
Co hraje Číně do karet?
V teorii má Čína zbraní hned několik. V první řadě může přestat nakupovat (nebo dokonce začít prodávat) státní dluhopisy USA. Patří totiž mezi největší vlastníky amerických státních dluhopisů. V nich má uloženo okolo jednoho bilionu dolarů. V praxi by to znamenalo větší množství amerických dluhopisů na trhu, čehož důsledkem by byl pokles hodnoty již vystavených dluhopisů, který by se nelíbil jak aktuálním vlastníkům dluhopisů, tak americké vládě. Tu by všechny další půjčky vyšly dráž.
Byla by to velká rána pro již tak napjatý americký rozpočet, pracující s rekordními deficity. Na druhou stranu by tento krok nebyl příliš racionálním ani pro samotnou Čínu. Do amerických dluhopisů vkládá čínská vláda své peníze, protože je považuje za stabilní a bezpečnou investici. Pokud by se rozhodla „skoncovat“ s americkými dluhopisy, musela by v první řadě začít hledat jiné, pravděpodobně méně stabilní investice. Stejně tak by musela počítat s tím, že ohrozí svou vlastní bilionovou investici.
Na druhou stranu, čínský prezident, sloužící díky nedávné změně ústavy již třetí funkční období, si kolem své osoby buduje silný kult osobnosti. Těžko se dá uvěřit tomu, že ustoupí nátlaku západní mocnosti a (i přes čínskou cenzuru) připustí svou porážku. I proto prodej dluhopisů není ani zdaleka vyloučen a v případě nouze se může řídit dle starého čínského přísloví, které říká, že ve válce musíte být připraven ztratit 800 svých mužů, abyste zabili 1 000 nepřátelských.
Další z možností, jak se Čína může vypořádat se zavedenými cly, je devalvace čínského jüanu. Jak? Znehodnocováním jüanu se čínské zboží stává pro Američany levnější. Pří znehodnocení o 10 % vyjde Američany zboží (s 10% clem) prakticky na stejné peníze jako před zavedením cel.
Teoreticky dostáváme jednoduché a efektivní řešení. V praxi už je to o něco složitější. Nejen že hodnota měny je čím dál tím více v rukou trhu, nežli v rukou čínské banky. Devalvace měny jde proti dlouhodobým záměrům Číny, která se z exportní ekonomiky snaží stát ekonomikou produkující především pro svůj vlastní domácí trh. V dosahování tohoto cíle jí paradoxně zavedená cla svým způsobem pomáhají.
Pokud budeme hledat lehce realizovatelné řešení, které Čínu nebude příliš stát, můžeme zabrousit do minulosti a vrátit se do roku 2016. Jižní Korea v té době odsouhlasila nainstalování amerického obranného zařízení na své území. Silně proti tomuto spojení byla právě Čína, která následně svým občanům nepřímo doporučila bojkot Jižní Koreje.
O účinnosti těchto doporučení svědčí například prodeje jihokorejských automobilů Hyundai, které v Číně za rok poklesly o více než 60 %. Stejně se tak se Jižní Koreji stále nepodařilo vyrovnat s masivním poklesem čínských turistů. Ti tvořili téměř 50 % všech turistů na jejím území, a Korea se doteď vzpamatovává po tom, co více než polovina z nich další rok již nepřijela.
Stejným způsobem může Čína doporučit bojkot amerických výrobků, který by mohl mít nedozírné následky. To ať už pro oblíbené americké řetězce rychlého občerstvení, nebo třeba největší americkou firmu Apple.
Co nehraje nikomu do karet?
I přes fakt, že Čína na první pohled v první části zápasu prohrává, obě země těžce krvácí. Prezident Donald Trump mluví stejně rád o svých vítězství jako rád mlčí o svých prohrách. Záměrem vyvolaných obchodních válek bylo vyjednat lepší podmínky. Zatím však žádná z zemí, a už vůbec Čína, nevypadá, že by chtěla ustoupit.
Výsledkem je rozhádaný svět a řada amerických neúspěchů. Začít můžeme 12 miliardami dolarů, které americká vláda vyplatí farmářům zasaženým nově zavedenými cly. Přes kapsu se však neplácne jen americká vláda, ale i obyvatelé USA. Zajímavostí čínského exportu do USA je totiž to, že 60 % veškerého čínského exportu do USA pochází z továren, které nevlastní čínské společnosti.
Vzniká tak paradoxní situace, kdy USA uvaluje cla často na své vlastní firmy, které využívají levnější pracovní síly v Číně. Ukázkovým příkladem je 20% clo, které bylo uvaleno na pračky z Číny. To bylo prakticky okamžitě následováno 16% růstem cen praček. Většinu nákladů v tomto případě zaplatí američtí zákazníci.
A u praček to zdaleka nekončí. Nové domy, plechovky pivka, či v USA tolik oblíbená Coca-Cola. To je jen krátký výčet toho, za co Američané kvůli clům zaplatí víc. A tvrdit že Čína si vede lépe než USA se rozhodně taky nedá.
Spíš než souboj o to, kdo vyhraje, tak sledujeme souboj o to, kdo vydrží déle prohrávat. S urputností Donalda Trumpa a s téměř neomezenou mocí Si Ťin-pchinga se nedá očekávat, že bychom se blížili ke konci sporu. Právě naopak…
