Krize posledních týdnů se samozřejmě odrazila ve většině z oblastí našich zájmů, automobilový trh nevyjímaje. Co ale rozmach online aukcí reálně znamená?
Je to vlastně docela smutné a skličující. To, na co jsme byli během každého roku v průběhu března až května/června zvyklí, se letos prostě nekonalo. Nebyla žádná Mille Miglia, žádná soutěž elegance při Villa d´Este, nemohli jsme přivítat jaro naší soutěží 7 Castles Trial (všechny zmíněné akce byly odloženy). Ani nemluvím o tom, jak jsem se po letech těšil na Silvrettu Classic, kam jsem byl přihlášen, nebo na Ennstal-Classic, každoroční příjemný výlet za klasickými stroji do okolí Schladmingu v Rakousku.
No, stěžovali si jistě i jiní a já v tom už nebudu pokračovat. Jestliže se prodej nových automobilů prakticky na dva měsíce zastavil, což pro dealery logicky znamená spoustu různých (hlavně finančních) problémů, situace na trhu s klasickými vozy byla docela jiná.
V prvních týdnech, kdy vládl strach, navíc někdy psychopaticky stupňovaný různými médii, se trh začal postupně proměňovat. Lidé prostě přestali jezdit okukovat svá vysněná auta, zůstali zavření doma a starali se o jiné záležitosti. V této první fázi se samozřejmě obchodovalo mnohem méně, ovšem člověk nevydrží jen sedět a nedělat nic, takže po pár týdnech došlo k další změně. A to i díky tomu, že nás nepostihl blackout, takže jsme mohli vesele pátrat po internetu mnohem častěji než za „běžného provozu“. I když byla osobní návštěva u prodejce klasických aut stále příliš komplikovaná, zájem se přesunul právě do zmíněného virtuálního prostoru. K tomu, že tento trend má i odvrácenou stranu, se dostanu později.
Zájem o klasické vozy opět zesílil. To je patrné nejen z odborných textů či videí, které čtu a sleduji, ale i z osobních telefonátů a komunikace s řadou přátel a známých z naší scény. Jestliže se ještě nedávno lidé setkávali na aukcích se skleničkou šampaňského a licitátor v několika jazycích zároveň podporoval kupující k příhozu, v květnu lidé seděli před obrazovkou a klikali.
Obchod se víceméně přesunul do online prostředí. Dokonce i velké aukční domy typu Bonhams a RM Sotheby´s si střihly své první online aukce. Nedopadly sice nejlépe, ale vlastně jsou svým způsobem přelomové. Jestliže se trh s raritními modely trochu zpomalil – což je podle mě zcela pochopitelné, těžko budu chtít utratit statisíce eur za vůz, který nemohu ani vidět – u levnějších vozů byl pokles výrazně nižší. Běžné klasické vozy či youngtimery se stále prodávají a prodávaly i v posledním měsíci. Hlavní část obchodu ovšem na rozdíl od fyzických obchodníků či prodejních galerií převzaly online platformy, které jsou na to už dávno připravené a fungují takto už delší dobu: například americký web Bring a Trailer.
Celé je to vlastně trochu postavené na hlavu. Dokážu třeba ještě pochopit, když si někdo koupí přes internet nějaký doplněk do bytu, nebo případně i část oblečení. Ale automobil, navíc klasický vůz s přesahem, který je většinou třeba i trochu jako investice (a když už ne, tak jistě alespoň nějakým způsobem uchovává hodnotu)? To už je pro mě skoro jen spekulace z nudy. A navíc nedostatek zájmu (a vztahu), který s klasickými vozy bezesporu souvisí.
Už jsem to psal mnohokrát – klasický automobil je složitá „osobnost“, složená z tisíců součástí, s vlastním příběhem, historií, jedinečným projevem a třeba i vůní. A pokud bych si ho nemohl osahat, podívat se mu „pod sukni“, pořádně ho provětrat a prozkoumat všechna jeho specifika, těžko bych ho mohl s čistým svědomím koupit. Z dostupných dat vyplývá, že drtivá většina lidí se během omezení souvisejících s krizí i přesto rozhodla to udělat.
Trochu se divím, že jim nechyběl onen kontakt, vždyť u tak specifické věci, jakou je klasický automobil, je přece důležité i to, jak působí předchozí majitel, co velí intuice, jak voní výpary po prvním nastartování. Beru to až jako trochu rituální záležitost, při níž je důležité vzájemné jednání, poznání se, sladění osobností, které si daný vůz předávají. Pokud tohle chybí, pak dle mého kupují hlavně spekulanti, nebo ti, kteří berou klasické vozy pouze jako věc/investici i přesto, že je ve skutečnosti něčím víc. A zřejmě nemají v plánu s vozem jezdit, účastnit se akcí, soutěží či o něj nějak extenzivně pečovat (netýká se projektů).
Online aukce mají samozřejmě proti těm skutečným řadu výhod, a to hlavně v oblasti úspory peněz a času. Registrační poplatky jsou buď žádné nebo nízké, stejně jako komisní poplatek či poplatek za příhozy. Aukce je se vysílá v režimu real-time, takže je transparentní. A prodejci nemusí platit za převoz vozu do místa aukce. A tak dále.
Chybějící kontakt mezi lidmi je ovšem nevýhodou, kterou podle mého názoru těžko něco překoná. Během online aukcí se nedostanete plně do kruhů lidí, s nimiž byste se setkali při normální aukci. Člověk je tvor společenský a jako takový potřebuje společnost. Podobné události, kromě aukcí taktéž různé výstavy, soutěže či závody, prostě kultivují scénu majitelů a milovníků klasických vozů.
Nezbývá nám než se těšit, až se svět zase alespoň trochu vrátí do normálu a my si k nabízeným klasickým vozům budeme alespoň moct přičichnout a těšit se z nich naživo. A samozřejmě o nich dlouze debatovat, probírat jejich jedinečnost a umocňovat společnou radost. Snad to bude brzy.
Foto: Archiv autora
