Kde se skutečně setkává forma s funkcí? Není nutné chodit daleko, unikáty najdeme i v naší bohaté automobilové historii.
Včera jsme měli zajímavý den. Oslovilo mě BMW Romania (ano, skutečně rumunské zastoupení BMW) s tím, zdali bychom jim nepomohli a nepřidali příspěvek do jakéhosi online streamovaného pořadu, který má v této podivně falešné době alespoň částečně nahradit soutěž elegance, která se jinak koná v rumunském horském městečku Sinaia. Nečekal jsem od toho nic, ale rozhodl jsem se, že příprava je zásadní. Takže namísto natáčení telefonem v selfie režimu jsem dal dohromady prakticky produkční tým, sestávající se z mého dvorního fotografa Ondry Kroutila a odborníka na propojení všech systémů Josefa Šímy. Náš příspěvek sice nakonec trval 19 minut namísto 10, ovšem věřím, že měl koncept a stál za to. Tři kamery, střihy, záběry na účinkující i vůz, který jsme měli k dispozici. A stylový přípitek nakonec.
Mluvili jsme o eleganci, mluvili jsme o technickém pokroku, ale i lidském příběhu sběratele Pavla Kasíka. V pozadí stála nádherná Tatra 87, připomínající jednu z našich nejúžasnějších automobilek. Díky tomuto příjemnému setkání jsem se opět mohl zamyslet na designem, nad stavem, kdy se forma skutečně setkává s funkcí a vznikne něco, co rozhodně není pouhý automobil, jakožto soustava technických řešení, umožňujících pohyb, ale něčím víc.
Klasické Tatry, a to zejména ty aerodynamické, jsou něčím, na co může být našinec skutečně pyšný. Jejich pokrokovost a nadčasovost není dána pouze zmíněnou aerodynamickou karoserií, pro kterou jsou často vyzdvihovány, ale i pokrokovými technickými řešeními, využitím lehkých slitin a dalších špičkových technologií, o osmiválcovém, vzduchem chlazeném motoru, či specifickém podvozku ani nemluvě.
Tatra 87 je zkrátka úchvatná. A její předchůdkyně v podobě Tatry 77 je ještě dál. Právě Tatra 77 měla stát v záběru namísto zmíněné T87, ovšem aktuálně je „uvězněná“ v tichém britském muzeu, protože kvůli pandemii není možné jí v dohledné době dopravit zpět do republiky. Nic to neubírá na její výjimečnosti.
Posuďte sami, vůz, který můžete obdivovat na fotografiích, byl renovován dlouhých 20 let tak, aby přesně (a to do všech detailů) odpovídal tomu, jak vyjel z továrny v roce 1936. A samozřejmě nejlepšímu svědomí sběratele, v jehož sbírce tvoří společně s kabrioletem T80 (ten si představíme až nastane jeho čas) pomyslný i praktický vrchol. Mravenčí práce a touha po dokonalosti, s níž T77 vznikala, byla následně odměněna nejlepším možným způsobem – díváte se na vůz, který v roce 2018 zvítězil ve své třídě při prestižní soutěži elegance v Pebble Beach, a cenu si odvezl například i z výstavy při zámku Schloss Dyck. Není nutné připomínat, že patří do vybrané společnosti, která se každoročně schází na březích jezera Como, v zahradách Villa d´Este.
Samozřejmě, že vím, že se nejedná o jediný úspěch české práce a umu na světové úrovni, ale věřím, právě tato Tatra je vhodným způsobem, jak si připomenout celou značku Tatra a její nejlepší kousky. Člověk by měl znát vlastní (či blízkou) historii oboru, o který se zajímá. Přes to by neměl jezdit vlak. I proto považuji za důležité, aby se domácím, zejména meziválečným vozům, věnovalo víc prostoru. Pro mnohé právě Tatra stojí na vrcholu a já s tím mohu souhlasit i přesto, že uctívám i jiné elegantní vozy – namátkou různé Wikovy, a to včetně sportovně/závodního modelu 7/28 Sport, krásné velké i menší Pragy, elegantní Waltery a tak bych mohl pokračovat.
Ovšem je to právě Tatra s přístupem Hanse Ledwinky, která je osobitá, vždy odlišná. Byl to právě zmíněný muž, jemuž historie připisuje největší zásluhy na tom, že ať už se bavíme o lidovém dvouválci nebo superluxusním dvanáctiválci, celý koncept nového automobilu vždy vycházel z uceleného konceptu díla, tedy řekněme již opakované jednoty formy a obsahu. Právě u Tatry 77 lze harmonii a ucelenost konceptu vidět, stejně jako u pozdějšího typu Tatra 87. Jsou reálně umělecko-technickými díly, přesahující svou dobu? Dozajista.
Zmíněné souznění formy a funkce a fakt, že automobil byl jako celek vyvíjen, je to totiž zásadní. Jistě, existuje celá řada zajímavých karosérií a vozů, které v našich podmínkách vznikly. Jen někdy bývaly pokusy o propojení výše zmíněného ne zcela úspěšné – podívejte se například na všeobecně známý a jistě velmi raritní a historicky význačný Wikov 35 zvaný Kapka, s podivně dětským chladičem kruhovým chladičem. S čistým svědomím nelze říct, že byl sladěný, krásný v uměleckém slova smyslu. Nebo Aero 50 Dynamik. Karoserie připomíná stejným dílem úchvatné Delahaye či Talboty své doby a zároveň steampunkovou fantazii, ovšem pouze při pohledu zboku či předoboku. Pokud se totiž na vůz zadíváte z čelního pohledu, nemůže vám uniknout nepatřičně úzký podvozek. I přes veškerý půvab karoserie tu něco nehraje – Sodomkova práce si prostě zasloužila stát na velkém, širokém šasi, nikoliv na základě Aero 50 s dvoudobým čtyřválcem. Vzhled naznačuje téměř schopnost létat, ale pod večerními šaty do dobré společnosti se skrývá archaická technika. A to je právě ten moment, kdy se i přes veškerou snahu vše nesetká. Mnohem přirozeněji pak působí například běžnější otevřené verze s odpovídající šířkou a proporcemi karoserie, ty pak dokážou být skutečně krásné.
Rozhodně se nestavím do role velekněze klasických Tater, ale věřím, že u 77 či 87 skutečně došlo k souladu všech zásadních součástí. A je prostě důležité si připomínat, co krásného u nás vzniklo. Ještě teď mám v živé paměti, když jsem měl tu čest Tatru 77 řídit. I přesto, že jsem občas neřadil zrovna hladce, byl to úchvatně povznášející zážitek. Bylo totiž skvělé zažít vůz v jeho přirozeném stavu, tedy při jízdě, pro kterou byl stvořen. Protože pak je teprve vše kompletní a člověk se může z klasiky skutečně těšit. Který předválečný vůz se vybavuje vám, když si představíte souznění všech hlavních součástí?
Foto: Ondřej Kroutil, archiv
