Jednou z velkých filmových novinek minulé zimy bylo nejnovější ztvárnění příběhu o zakladateli italské automobilky Ferrari. Už podle názvu si každý automobilový fanoušek mnul ruce a těšil se na příběh plný motoristické vášně. Ovšem poslední adaptace příběhu o Enzo Ferrarim o autech tak úplně nebyla.
Samotná story zakladatele značky je samozřejmě i po letech inspirativní – zaujme třeba i fakt, že Enzo měl jen základní vzdělání (čestné doktoráty dostal až v pokročilém věku), nebo že si na konci války stihl udělat nemanželského syna, který po něm následně zdědil celé impérium. Ale proč?
Filmový příběh se odehrává v roce 1957 a jeho centrální dějovou linií je právě osobní život Enza a jeho ženy Laury, popřípadě milenky Liny. A také upadajícího byznysu a hledáním strategie, se kterou Enzo přežíval mezi průmyslovými žraloky typu Fordu nebo Fiatu.
A také automobilových závodů, kterými Enzo žil, ač sám figuroval za volantem závoďáků s malými úspěchy jen do roku 1932. O tomto období jeho života se ve filmu nedozvíte prakticky nic, proto jen ve zkratce: po smrti staršího bratra a otce (oba se jmenovali Alfredo, zdrobněle Dino) se neodvážil sám držet rodinnou dílnu v Modeně a stal se testovacím řidičem společnosti C. M. N. v Miláně. V roce 1919 poprvé závodil v podniku Parma-Poggio di Berceto a potom si zajel i Targu Florio na Sicílii. V roce 1920 nastoupil do továrního týmu Alfa Romeo, v roce 1923 si vzal zmíněnou Lauru Garellovou. Tým Scuderia Ferrari založil v roce 1929 a o tři roky později, po narození syna Alfreda se rozhodl s ježděním přestat. I nadále ovšem vedl svůj tým se čtyřiceti závodníky, kam patřil třeba i Tazio Nuvolari. To vše ve spolupráci s Alfou Romeo, ale netrvalo to věčně. Tým Scuderia Ferrari nakonec zavřel v roce v roce 1937, o dva roky později opustil i Alfu Romeo.
V roce 1940 založil v Modeně konstrukční firmu Auto-Avio Costruzioni s typem 815 se dokonce vydal na závod Mille Miglia do Brescie. Tento unikátní vůz, vlastně první auto, které Enzo sám zkonstruoval, jsem jednou viděl v soukromém muzeu v Itálii (fotky vínového otevřeného vozu). Pokud budete mít štěstí, můžete ho občas spatřit v muzeu Ferrari v Modeně, kam ho majitel občas zapůjčí. Ano, už tehdy mělo dvanáctiválec, leč o objemu pouhých 1,5 litru.
Ferrari se pořádně rozjelo až po Druhé světové válce, kdy dalo světu úžasné závodní modely. Nejdůležitější je Ferrari 166 MM, které značku zapsalo nesmazatelně do síní slávy automobilových soutěží. V roce 1949 tento model (a jeho slavní jezdci) totiž zvítězil ve třech nejslavnějších závodech světa: v dubnu dvě barchetty získaly první a druhé místo v závodě Mille Miglia. O pár měsíců později přivedl další vůz do cíle závodu 24 hodin v Le Mans jako první Luigi Chinetti a oslavovalo se první vítězství Ferrari v Le Sarthe. A konečně, po pár dalších týdnech zmíněný Chinetti zdolal i 24 hodinku ve Spa.
Enzo se teprve nadechoval a v následujících letech s různými modely vyhrával další závody – a to i v nově založené sérii Formule 1, jež se poprvé jela v roce 1950 (svým způsobem navázala na mistrovství světa značek, co vzniklo už v roce 1925). Prvním mistrem světa se sice stal Giuseppe Farina s Alfou Romeo 158, ale Ferrari se rychle tlačilo vpřed. Snaha byla korunována úspěchem v sezoně 1951, kterou se třemi vítězstvími nakonec vyhrál Juan Manuel Fangio s Ferrari 375 a tím vytlačil dominantní Alfu Romeo, jejíž model 158 byl na konci svého vývojového potenciálu. Novější motor Ferrari (atmosférická V12 o objemu 4,5 litru) a schopnosti Fangia ukázaly, kam se bude vyvíjet královská disciplína motorsportu.
Nořit se do historie je jistě zajímavé a poučné, ale nepíšeme tu knihu, takže tímto lehkým exkurzem do začátků F1 skončíme a přesuneme se do roku 1957, kdy se odehrává děj filmu. Nehodlám ho prozrazovat, ale jednu věc je vhodné zmínit. Zásadní scénou filmu je závod Mille Miglia roku 1957, tedy posledního, kdy se závod na 1000 mil pořádal. Proč?
Závody v dobách, které popisuji, byly nebezpečné – stačilo málo a zcela nechráněný pilot (nebo i jeho spolujezdec) vylétli z vozu a většinou se zabili. Umírali i diváci: nejhorší byla nehoda v Le Mans 1955, ale ani Mille Miglia 1957 neskončila dobře a jen přilila palivo do již tak rozbouřené debaty o bezpečnosti automobilového sportu. A Ferrari bylo u toho.
Fatální nehoda se týkala Ferrari 335 S a jeho posádky v podobě španělského šlechtice Alfonse de Portaga a brita Edmonta Nelsona. Na dlouhé rovince mezi městečky Cerlongo a Giudizzolo jim ve 240 km/h explodovala pneumatika a při následné nehodě přišla o život nejen posádka závodního dvanáctiválce, ale i devět diváků, z toho pět dětí. Tragédie byla nakolik závažná, že Enzo Ferrari byl kvůli ní vyšetřován, ovšem nakonec byl viny zproštěn.
Jedno ale bylo jisté – éra nekontrolovaných a extrémně nebezpečných závodů na otevřených silnicích skončila a bezpečnost se začala prosazovat i na okruzích. Ferrari mířilo ke krachu, ze kterého ho nezachránila ani orientace na silniční automobily, které přes nelibost šéfa začalo vyrábět. Záchranu přinesl až prodej podílu ve firmě Fiatu v roce 1969. Enzo zůstal prezidentem firmy až do roku 1977 a do konce svého života vedl svůj úspěšný závodní tým. Zemřel 14. srpna 1988 ve věku devadesáti let, a protože jeho vlastní syn Alfredo „Dino“ zemřel v důsledku svalové dystrofie už v roce 1956, jeho dědictví převzal nemanželský syn Piero Ferrari, kterého měl se zmíněnou Linou. Podotýkám, že ho do rodiny přijal až v roce 1978, kdy zemřela jeho žena Laura. Ta si jeho přijetí do rodiny za svého života nepřála.
Jak z hrubého přehledu vyplývá, Enzo Ferrari musel prožívat náročné životní situace nejen v drsném prostředí závodů a byznysu, ale v rodinném kruhu. Proč mu vlastně okolí říkalo Il Commendatore? Nebylo to kvůli tomu, jak udílel svému okolí rozkazy ale proto, že byl držitelem vyznamenání rytíře Řádu italské koruny. Přezdívka znamená prostě rytíř. Ferrari je symbol i dneska. Je jednou z nejcennějších značek a mezi automobily vyniká například i tím, že stále nabízí atmosférický dvanáctiválec. Ale to není podstatné: důležitý je vliv, který měla firma na celé odvětví, na jeho vývoj, na fascinující překonávání limitů strojů i lidí. Ferrari je zkrátka životní styl.
