Znáte to, většina má minimálně na čtyři měsíce v roce své klasické stroje zavřené ve vyhřívané garáži a s vypuštěnými kapalinami je nechá čekat na jaro. Ale přitom je v zimě tolik možností, jak se klasikem pobavit!
Hned první víkend po Novém roce se v Rakousku koná oblíbená zimní soutěž, kombinující v sobě prvky pravidelnosti a přesnosti na setiny. Jezdí tam 50 aut, všechny do roku výroby 1972, některá i předválečná (otevřená, bez jakékoliv střechy). A všichni si to užívají. Každý rok se tam jezdím podívat, protože je to prostě zábava – zejména u těch, kteří své auto umějí ovládat, mají trochu odvahy a zatáčku na sněhu projedou smykem.
Můj kamarád a hlavní fotograf Ondra Kroutil příští týden vyráží s Triumphem TR6 na další akci, ještě náročnější a delší Winter Trial, který tentokrát startuje v Praze (26. 1. v 9 ráno na Václavském náměstí). Bude to pecka, na cestě budou celkem šest dní a projedou většinu našich hor, aby následně skončili v Rakousku. Na startu je 80 posádek s nejrůznějším náčiním (nejzajímavější je předválečné Bentley Derby).
Není to zdaleka všechno – organizace italské Mille Miglia na konci podzimu 2019 uspořádala první ročník závodu Coppa delle Alpi, v Rakousku zase za velké mediální publicity došlo k obnovení závodu GP Ice Race (1.-2. února 2020). Všechny tyto akce, ač jsou většinou úžasné a jejich existence mě těší, baví a motivuje (zejména k pořízení vhodného náčiní, například starého Volva?), všechny pro mě stojí ve stínu Monte-Carlo Historique.
Zimní soutěž, odehrávající se týden po „rychlé“ rally, je totiž něčím naprosto jedinečným. Stále mám v živé paměti své dvě účasti a hlavně tu první, v roce 2012. Tehdy jsem společně s mým kolegou Petrem Hankem měl tu čest jet závod s úžasným Innocenti Mini s motorem 1,3 litru. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Petr také ne.
Takže když jsem se po 22 hodinách cesty, z nichž se zhruba polovina odehrávala na sněhu (na hřeby jsme přezouvali v pět ráno, když se přihnala kalamita), na pokraji vědomí řítil silničkami nad Monakem a neviděl kamion v protisměru, byl jsem na hranici schopností. A to jsme teprve dojížděli do cíle tzv. hvězdicové jízdy z Turína, která měla celkem 800 km a byla pouhým „předkrmem“. Teprve další dny nám docházelo, že jsme skutečně součástí velkého a prestižního závodu – udržet rychlostní průměr 45 km/h v ostrých zatáčkách na sněhu a ledu není snadné, takže většinu z „erzet“ jsme brzy jeli naplno, prakticky v závodním tempu. Po pěti dnech byla noc dlouhých ohňů a průjezd slavného Col di Turini skoro vysvobozením. Když jsme po spoustě oslavných šampaňských (skončili jsme tehdy na hezkém stém místě, ale hlavní bylo v pořádku dojet) probudili a já z balkonu hotelu Hermitage sledoval všechny automobily seřazené v přístavu, cítil jsem se naprosto světově. Za zmínku přitom stojí, že přes 50 aut z celkových 300 tehdy nedojelo (kvůli technickým problémům a nehodám) a další polovina byla různě otlučená. A nemálo. Naše Mini? Bez újmy… A navíc jsme ještě stíhali vůz před dojezdem do závěrečných kontrol umýt! Byli jsme tím závodem úplně pohlceni, vyždímal nás, potili jsme, mrzli, zažili i chvilkovou ponorku. Ale stálo to za to. A navíc, jízda klasickým autem v noci na sněhu je něco nepřenosného.
Co tím chci říct? Zážitky vám prostě nikdo nevezme. Jenže čas letí rychle. Takže pokud ho raději strávíte okukováním svého klasického vozu v garáži a strachováním se, máloco zažijete. Pouhá projížďka s doprovodem jarního sluníčka je jistě zajímavá, ale tak trochu nestačí. Nejsem sám, kdo vyzývá k ježdění, k užívání si okamžiku. A může to být klidně i menší „hra“ než docela nedostupné Monte-Carlo Historique – vzpomínám i na skromný, ale velmi sympatický český seriál soutěží zvaný Historic, z něhož vypíchnu zimní Kokořínsko. Tehdy jsme si se zmíněným kamarádem Ondrou kvůli účasti koupili starého Forda Granadu, s manuálem a motorem 2,8 litru V6. Samozřejmě ve výbavě Ghia. Připadal jsem si v ní jako Cowley z Profesionálů. Stačilo koupit zimní pneumatiky a v jakém pohodlí se nám řádilo. Dobře, ke konci jsme ji uvařili a do chladiče museli operativně zvrhnout lógr z kafe, ale domů jsme dojeli… Bylo to nezapomenutelné a přitom to celé stálo pár korun.
Věřím, že vám ani přes výše napsané nepřipadám jako blázen. Jen jako člověk, co si chce s klasickými vozy užívat. Vždyť od toho byly stvořeny. Vím, že jim zima nedělá dvakrát dobře (sůl, kamínky atd.), ale to se všechno dá řešit. Jediné, co se nedá řešit, je, když vás na konci života bude mrzet, že jste ho málo prožili. Věrný vlastní filozofii proto přestávám vymýšlet, a jakmile vyřeším dokumenty, moje vzácná Corolla GT půjde na projížďku. Bez ohledu na počasí či roční období. Co budete dělat vy?
Foto: archiv autora
