Setkání čisté geometrie s živelnou expresivní abstrakcí. Taková je tvorba jednoho ze zásadních představitelů českého současného umění. Malíř a sklářský výtvarník Vladimír Kopecký prezentuje unikátní dialog mezi chaosem a harmonií. Na kontě má úspěchy na světové výstavě Expo nebo spolupráci s Lasvitem. Jeho dílo se brzy objeví také na Portu Gallery.
Kopecký ve své tvůrčí kariéře vždy osciloval mezi sklem a malbou. „Jako malíř mám za sebou spoustu obrazů. Visí v četných galeriích, včetně Národní, i těch světových. Jako sklář to mám podobně. Mezi oběma částmi své kariéry tak rozdíly nedělám. Plynule jsem mezi nimi přecházel, přecházím. Každé dílo má svou osobitost, zvláštnost, cosi, čím je jiné. Oslovuje jiné lidi,“ vysvětluje autor.
Stát se malířem aneb splněný dětský sen
Už od útlého věku bylo jasné, že jeho srdce patří umění. Přání stát se malířem vyslovil už v pěti letech, jak sám popisuje: „Od svých pěti let jsem chtěl být malířem. Malování se mi líbí. Dělám ho se žravou chutí, hltavě. Mám rád ticho absolutní i bouři vesmírnou.“ Nicméně rodina se přestěhovala poblíž sklářské střední školy v Kamenickém Šenově. Zde v roce 1946 zahájil studia na škole, kde působili sklářské legendy René Roubíček a Josef Khýn. Později pokračoval ve středoškolských studiích v Novém Boru, kde učil Stanislav Libenský.
Dále studoval v ateliéru monumentální malby a skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Josefa Kaplického, otce slavného architekta Jana Kaplického. Během školní praxe utrpěl velmi vážný úraz, když mu při broušení skla praskl brusný kotouč a zasáhl ho do obličeje. Přežil jen zázrakem a podrobil se více než 20 plastickým operacím. Vedoucí ateliéru Josef Kaplický si Vladimíra Kopeckého vážil pro jeho schopnost dosáhnout monumentality i pro odpovědný přístup k tvorbě, který z jeho skleněných objektů činil významně hodnotný výtvarný projev.
Kopecký se zúčastnil trienále v Miláně (1957), přehlídky československého skla v Moskvě (1959) a světových výstav Expo v Bruselu (1958), Montrealu (1967) a Seville (1992). Za skleněnou mozaiku pro Expo v Bruselu získal v pouhých šestadvaceti letech zlatou medaili.
V 60. a 70. letech se zabýval především malbou a až do konce 80. let návrhy skleněných architektonických realizací. V 80. letech začal vytvářet prostorové kompozice z různých neušlechtilých nebo odpadových materiálů v kombinaci s akrylovými barvami a rozměrné nástěnné obrazy s prostorovým uplatněním skla.
Roku 1990 se na přání studentů vrátil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde byl jmenován profesorem a až do roku 2008 zde působil jako vedoucí ateliéru skla. V ateliéru vytvořil velmi svobodnou atmosféru, která nekladla na studenty žádná tvůrčí omezení, tímto přístupem tak navázal na svého učitele Kaplického.
Minimalistické sklo versus expresivní malba
Kopeckého vášeň pro sklo spolu s malířským nadáním utváří autorův svébytný umělecký rukopis. Propojení skla a malby se nese celou jeho tvorbou. Již jeho rané sklářské realizace v podobě tenkostěnných nádob pokrývají abstraktní malířské kompozice. Příklon k abstraktnímu umění a minimalismu ještě zdůrazňuje monumentální forma autorových děl.
Významová rovina díla je pro Kopeckého tvorbu zásadní, jak ostatně sám vysvětluje: „Jde mi o to, aby hotová věc ze skla poskytovala pozorovateli hlubší význam a nepromlouvala jen vlastnostmi materiálu, které jsou sice jedinečné, ale stavět na nich mi připadá málo. Ve své práci, která je přísně geometrická i spontánně expresivní, se snažím vyslovit všechno to, co mne fascinuje: nekonečnost prostoru, ticho, úzkost a melancholii…“
Kopeckého pozdější umělecké instalace narušují prvoplánovou působivost skla pomocí výrazných barev nebo surovou kombinací se dřevem, lepenkou či kovem. Pojetí „ošklivého skla“ popisuje takto: „Sklo neglorifikuji. Je možné s ním nakládat různě, i proti zaběhnuté představě o něm, tedy i ošklivě – sám jsem termín „ošklivé sklo“ na začátku šedesátých let razil. Tím ale nemyslím, že sklo vždy takové musí být. Chci říci jen to, že jdu-li za výraznou myšlenkou, ne ozdobou, tak tedy bezohledně, že z toho skla i kůži sedřu, až na krev, bude-li třeba.“
Protiklady prostupují také autorovou malířskou tvorbou. Například geometricky úsporné linie stojí v opozici k živočišné barevnosti. Jako inspirace pro malbu geometrických kompozic zapůsobila předešlá zkušenost s tvorbou skleněných architektonických prvků.
Od 80. let začíná v autorově malířské tvorbě převažovat uvolněná poloha akční malby. Barvy nanáší na plátno v mohutných vrstvách a následně je rozhrnuje pomocí různých nástrojů. Často plochu obrazu doplňují segmenty řezaného tabulového skla, ale i destruované kusy nejrůznějších materiálů.
Protipolohu k expresivní akční malbě představují sítotisky, kterým se Kopecký věnuje po roce 2010. Na obrazech se objevují liniové struktury a promítá se zde fascinace strojově přesným násobením oblých linií s jejich optickými klamy. Tento protipól k proudům a vrstvám barev na jeho abstraktních expresionistických obrazech působí novým a osvěžujícím výrazem.
Vladimír Kopecký patří k největším osobnostem současného českého umění. Jeho živelná tvorba sklidila úspěch také ve světě. Například na Expo 92 v Seville, kde pro svou instalaci použil tuny tabulového skla a doslova hektolitry barev v divokých strukturách. Mimo jiné má na kontě také spolupráci se světově známou českou sklářskou značkou Lasvit.
Od roku 1994 svůj spontánní výtvarný projev posouvá ještě dále. Prezentuje prostřednictvím performancí, ve kterých za doprovodu hudby využívá žhavé lité sklo a kbelíky akrylových barev. Stává se tak nikoli jen strůjcem, ale i předmětem tvůrčího procesu. V současnosti žije Kopecký v Praze, kde se nadále věnuje umělecké tvorbě. Nyní také v pražské Galerii Mánes probíhá výstava jeho díla s názvem Stimulace neznámého pole.
Kopeckého dílo je součástí českých i zahraničních sbírek, například UPM v Praze, NG v Praze, GHMP v Praze, MG v Brně, The Corning Museum of Glass v Corming N. Y. v USA, Dudley Museum and Art Gallery v Dudley v Anglii, National Museum of Modern Art v Kyoto v Japonsku aj.
Vladimír Kopecký již 21. 3. na Portu Gallery
Můžete se těšit na obraz a plastiku od tohoto významného českého autora.
Výstava Vladimíra Kopeckého s názvem Linie obsahovala i obraz zvaný Odpověď. Celý koncept loňské výstavy vychází z výtvarného pojetí stanic nové linky D pražského metra. V současnosti pracuje na vizuální podobě dalších stanic pětice umělců (Vladimír Kokolia, Stanislav Kolíbal, Jiří Černický a Jakub Nepraš) a jedním z nich je právě Vladimír Kopecký, který ztvární budoucí podobu stanice Nádraží Krč.
Dílo Parabol z roku 2017 se skládá ze dvou identických kusů, které můžou být v jedné linii nebo je lze postavit proti sobě/vedle sebe jako dvě samostatné plastiky. Jedná se o techniku vrstveného skla, která provází Kopeckého celou jeho tvorbu. Jde o precizní minimalistické dílo odkazující k jeho harmonické stránce tvorby.
