Do konce Projektu E zbývalo ještě několik měsíců. Firma obhájila post největšího obchodníka na pražské burze a Ondra dostal od majitele firmy obrovský roční bonus. Nastal čas vše pořádně oslavit.
Přinášíme další díl minisérie knihy Makléř, která je právě nyní čerstvě dostupná na pultech českých knihkupectví.
(předchozí díl) Nora vystoupila z autobusu a podpatky lodiček se jí zabořily do sněhu tak, že nebyly vůbec vidět.
„Jééé, sníh, já nikam neeejdu!“ zapištěla hystericky.
„V pozvánce byla napsaná zimní horská obuv, měla ses tím řídit,“ ozval se Vadim, který vystupoval hned za ní.
Zástupce zážitkové agentury, která dostala za úkol zrealizovat Goldův plán, naštěstí neponechal nic náhodě. S krizovými variantami musel počítat. Kromě skútrů objednal i doprovod horské služby.
Arnold Gold si nechal seřadit celou fi rmu před autobus: „Kolegové, letos jsem si pro vás připravil něco výjimečného, abyste měli do konce života na co vzpomínat. Mnozí jste asi poznali, že se nacházíme v Peci pod Sněžkou. Nyní nás čeká výstup na Luční boudu, místo konání vánočního večírku.“
Téměř stohlavý průvod poslušně vyrazil. Vzápětí se kolem něj prohnal skútr s Norou a Máriem. Hlavní makléř všem s potěšením mával, Nora na něj byla zezadu přisátá jako spokojené klíště.
Cesta v hlubokém sněhu byla náročná, ale většina firmy ji vzala jako další pracovní výzvu. Trasa na Luční připomínala horskou etapu Tour de France. Brzy se utvořilo několik skupinek, za nimi sběrný vůz, resp. skútr horské služby. Z hlavního balíku postupně odpadávali očekávaní jedinci – stopadesátikilový ajťák, anorektická asistentka, účetní před důchodem.
První skupina urazila těch necelých osm kilometrů do kopce v hlubokém sněhu za půldruhé hodiny. Vesměs sportovci, kteří si řekli, že úkol je úkol. Poslední skupinka se dobelhala za tmy, když jim horská služba svítila na cestu. V tu chvíli se už uvnitř rozjížděla zábava, které veleli Mário s Norou.
Ondra se v pokračující euforii z bonusu držel první skupiny a dříve, než si vybral postel ve čtyřlůžkovém pokoji sdíleném s dalšími makléři, hodil do sebe v baru dvojitou dvanáctiletou skotskou. Na pokoji se pak zdržel opravdu krátce, byl rozhodnut tu sedmimístnou sumu řádně oslavit.
—-
„Vypadáš nějak smutně,“ pronesl Ondřej, když si v rámci opilecké rotace přisedl k Vadimovi.
„Asi na rozdíl od tebe nemám důvod se veselit.“
„Jednou jsi nahoře, jednou dole, příští rok bude lepší,“ poplácal ho Ondra po zádech a radši se odpotácel pryč. Zrovna, když se chtěl upíchnout ke stolu pohledných kolegyň, zapískal mikrofon.
„Jedna, dva, tři,“ ozval se Renátův slizký hlas, „pan generální ředitel a předseda představenstva by vám chtěl něco sdělit.“
V jídelně Luční boudy to zašumělo a volume společenského ruchu se začalo stahovat doleva.
„Nerad vás vyrušuji ze zábavy, ale přece jen jsem cítil nutnost vám říct tři věci. Nejdříve mi dovolte, abych všem poděkoval za excelentní práci, kterou jste pro firmu vykonali. Zažili jsme historicky nejlepší rok a podle toho také byla většina z vás odměněna.
Nicméně lídři nesmějí usnout na vavřínech, a to je ode mě druhé poselství. V této souvislosti bych vám chtěl představit významnou posilu. Z ministerstva financí k nám přichází Udo Kohn, který bude od příštího roku novým šéfem analytického oddělení.“ Sálem se ozval nesmělý potlesk. „No a poslední zpráva je takový malý dárek.
Přichází kapela Nightwork!“
—-
Udovi hádal Ondřej čtyřicet, ale ve skutečnosti mu bylo málo přes třicet. Hodně nakrátko střižené šedivé vlasy ho dělaly starším. Bylo jasné, proč přišel, i proč měl Vadim špatnou náladu. Na druhou stranu od Golda se jednalo o mistrovský tah. Upíchnout u sebe ministrova kamaráda byla ve chvíli, kdy finišoval Projekt E, pojistka, kdyby se nedařilo podle očekávání. Navíc Udo předtím pracoval v komerční sféře a jako bývalý analytik významné banky měl slušné renomé. Jeho jedinou nevýhodou bylo, že koktal. Ne pořád, ale když se dostal do stresu, tak vždycky. Na pozici člověka prezentujícího své názory v médiích včetně televize a rozhlasu pořádný handicap.
—–
Večírek proběhl ve stylu „Gold akcí“ – hodně drahého pití, hodně dobrého jídla, hodně zábavy. Některé nově poskládané páry mizely v horním patře, aby se o hodinu později vracely a tvořily dvojice zbrusu nové. Ondrovi připadalo, že je spíš na swingers party než na firemním večírku. Upřímně si však musel přiznat, že je v tom i trochu závisti. Někdy mě ta vlastní zásadovost dost sere, pomyslel si a šel si dát dalšího dvojitého panáka. Seděl sám na baru, přiblble se usmíval a pozoroval okolí. Vojta Dyk právě utíkal před rozjařenými fanynkami, Nora okusovala asi už pátou makléřskou hlavu. V tu chvíli ho zaujal rohový Goldův stůl. Seděl tam Arnold s Udem a, ano, Milda Kunc. Musel dorazit teprve před chvíli, ještě měl na sobě teplý pruhovaný svetr. Takhle se dělá byznys. Konexe, úplatky, neveřejné informace. Po delší době mu hlavou zase prolétla myšlenka, jestli tohle opravdu chce. A přitom chtěl dneska jenom slavit…
—-
Sestup dolů byl nakonec nebezpečnější než výstup. Přes noc se totiž na hřebenech Krkonoš objevil vítr, který v poryvech dosahoval rychlosti přes 100 kilometrů za hodinu. Ondra si v duchu pobrukoval „Severní vítr je krutý…“ a přemýšlel, jestli je možné, aby v takovém počasí všech sto lidí dobrovolně rozdělených do dvojic až sedmic opravdu došlo k autobusu. Jelikož dorazil mezi prvními, sedl si v Peci do restaurace u autobusového nádraží. Netrvalo dlouho a zastihla ho zpráva, že se ztratili dva ajťáci. Nakonec Golda nezavřou za nekalé finanční machinace, ale za podíl na smrti zaměstnanců, pomyslel si a objednal si trojité espresso s mlékem. Do Prahy se těšil hlavně na vanu.
Pokračování příště.
Více informací o knize můžete získat na adrese www.makler-kniha.cz.
