Arnold Gold se přepočítal. Projekt Energon skončil neslavně, němečtí akcionáři machinace s akciemi odhalili, Golda vyhodili a firmu zachránili. Do vedení se dostává Alex a mladý makléř Ondřej povyšuje.
Přinášíme další díl minisérie knihy Makléř, která je právě nyní čerstvě dostupná na pultech českých knihkupectví.
(předchozí díl) Ondřej o kyperských problémech věděl, ale byl příliš mladý a nezkušený, aby se tím nějak víc stresoval. Měl slušný plat, BMW a navíc ve své bezstarostnosti Goldovi bezmezně věřil. I to, že problém Kypr ukočíruje.
Na rozdíl od kolegů nepodléhal panickým stavům, že nedostane svůj díl odměny.
Nijak extra negativně nevnímal ani pohyb německé delegace uvnitř firmy. No a pak už bylo všechno strašně rychlé. V Goldově kanceláři najednou seděl Alex…
„Ondřeji, potřebuji trochu změnit atmosféru, pročistit ovzduší, jestli mi rozumíš. Nějak to tady smrdí zatuchlinou. Mária jsem dnes odvolal z funkce, byl příliš spojený s Arnoldem.“
Ondřej byl rád, že dostává informace z první ruky, protože za Golda se důležité zprávy dozvídal mezi posledními. Informace byly komodita, se kterou dnes již bývalý generální ředitel uměl výborně nakládat.
„Dlouho jsem řešil, koho jmenovat místo něj, a nakonec jsem se rozhodl pro tebe.“
Ondrovi docházel význam jeho slov pomalu. To jako já bych měl být hlavní makléř? ptal se sám sebe v duchu. To je přece blbost, vždyť tu nejsem ani dva roky.
Alex pokračoval: „Ano, je to trochu riskantní rozhodnutí, ale procházel jsem si tvoje výsledky. Jsou vynikající, na Energon jsi získal největší objednávku, tvoje spojení se starými pořádky nebylo příliš těsné, ale zároveň firmu znáš a máš vysoký potenciál do budoucna. Z mého pohledu ideální mix předpokladů. Dostáváš velkou šanci, tak ji koukej využít.“
Ondra se zmohl jen na obligátní „Díky,“ a podání nabízené ruky.
————
„Víš, že dneska máme pětileté výročí?“
„Fakt? Jak si to pamatuješ?“
„Na data mám paměť, ostatně co bys od šéfa analytiků čekal?“
„No jo, Vadime, já zapomněl, že na čísla jsi kadet,“ usmál se Ondra, „já mám problém zapamatovat si i máminy narozeniny.“
„A taky jsou to už víc než tři roky, co vylili Golda.“
„Letí to. Taky už ty roky strávené tady na sobě cítím. Není žádná prdel sedět dvanáct hodin denně na prdeli a hlídat nejen sebe, ale i všechny okolo, aby vydělávali peníze.“
Vadim pokýval hlavou, chvíli se nepřítomně koukal do zdi a pak pronesl: „Mě už to pomalu přestává bavit, ale ještě chci pár roků vydržet, vidím to tak do pětatřiceti, pak odjedeme s Innou na chalupu a budeme dělat děti.“
„To je strašný, je nám třicet a mluvíme jak důchodci. Je fakt, že poslední dobou se tak i cítím, je mi pořád nějak divně, jsem unavený, skoro bez energie. Má smysl se takhle ničit kvůli prachům?“
„Ale jo, Ondro, má. Pořád jsme strašně mladí, tělo ještě zregeneruje.“
„Myslíš?“
„Jsem si tím jist.“
„Já teda tolik ne.“
Ondra dopil kolu, zvedl se z koženého křesla a vrátil se na trading ke své designové ergonomické židli hlavního makléře za padesát tisíc, kterou si kvůli mnoha funkcím neuměl pořádně nastavit.
Vadim si s sebou do Ledničky vzal noviny a nějaké konkurenční analýzy. Zůstal, aby si obojí mohl v klidu pročíst. Nejdřív otevřel Wall Street Journal, kde ho na titulní stránce upoutal titulek Stačí čtyři roky a investiční bankéři se mění v alkoholiky a vzteklouny. Vzpomněl si na Freda i předchozí diskusi s Ondrou. Nebylo to moc povzbuzující čtení.
—
„Prodávejte všechno a hned, futures na Ameriku padají jak hruška, dneska to za mořem půjde zase dolů, tohle vypadá na pořádný průser,“ křičel Ondra na celý trading.
Alex vyšel z kukaně, na sobě měl sako a z klopy mu čouhal červený kapesníček. Mezi všemi těmi nervózními makléři, kteří měli vyhrnuté rukávy a kravaty povolené nebo sundané, vypadal poněkud nepatřičně.
„Ondro, až Praha zavře, přijď za mnou.“
Pokračování příště.
Více informací o knize můžete získat na adrese www.makler-kniha.cz.
