Pokud nejste v lock-downu zavření někde na samotě u lesa, pravděpodobně si každý den něco kupujete. Může to být něco tak obyčejného jako jízdenka na MHD, nákup pro rodinu a nebo tak zásadního jako dům, byt či nové auto. V obou případech se stáváme spotřebitelem a v obou případech se k nám vztahují z právního hlediska různá práva, povinnosti a také zákonem stanovená ochrana. Mohou však nastávat i situace, kdy sice určité zboží spotřebováváme, ale spotřebitelem nejsme. Kdy se tedy nákupy řídí obchodním a kdy občanským zákoníkem? Kdy jsme spotřebitelem a kdy podnikatelem? Nemusíte z toho mít zamotanou hlavu. Jedno po druhém ujasníme v dnešním díle seriálu o finanční gramotnosti.
Kdo je spotřebitel?
Spotřebitelem je fyzická osoba, která při nákupu nebo uzavírání a plnění smlouvy, na jejímž základě se poskytuje finanční služba (např. úvěr, pojištění apod.), nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pojmově blízkým označením pro spotřebitele pak v terminologii práva finančního trhu bývá termín (neprofesionální, retailový) zákazník, případně též klient.
Kdo se zdá být spotřebitelem, ale ve skutečnosti jím není?
Ministerstvo financí uvádí jako příklad následující situaci. Zastupuje-li někdo právnickou osobu (firmu, organizaci, instituci) při zřizování účtu v bance, nenahlíží se na něj jako na spotřebitele. Taktéž se jako na spotřebitele nenahlíží v situaci, kdy si daný klient např. sjednává pojištění odpovědnosti za výkon své živnosti. Žádá-li naopak řemeslník o bankovní půjčku, která však má sloužit k rekonstrukci jeho vlastního bydlení, jde z pohledu spotřebitelského práva o spotřebitele. Už rozumíte v čem je rozdíl?
Co vlastně ochrana spotřebitele je?
Ochranu spotřebitele lze obecně definovat jako systematickou, cílevědomou činnost občanů a vlády státu, směřující k posílení postavení spotřebitele na trhu. A dále k zajištění a udržování přiměřené ochrany mezinárodně uznaných práv spotřebitelů. Ochranu spotřebitele dělíme na preventivní ochranu a následnou. Rozdíl je dle názvu jasný. Preventivní by měla spotřebitele uchránit před problematickými situacemi. Následná pak řeší co a jak, když už se do problematické situace dostaneme.
Ke zlepšení postavení spotřebitele na finančním trhu stát využívá řady konkrétních nástrojů. Tyto nástroje můžeme jednoduše rozdělit na dvě kategorie. Legislativní (zákony, vyhlášky, nařízení apod.) a ostatní (nelegislativní, tedy nezávislé poskytování informací, zpřístupnění bezplatného právního poradenství a také zastřešení aktivit v oblasti finančního vzdělávání dětí, seniorů a sociálně ohrožených skupin). Dále se na ochraně spotřebitele kromě státu mohou podílet i další instituce. Jako příklad uvádíme Evropskou unii a její směrnice a nařízení pomáhající navigovat a směřovat jednotlivé státy k tomu, jak by právní úpravy této problematiky měly vypadat. Dalším, státem zřízeným orgánem, který řeší mimosoudní spotřebitelské spory je finanční arbitr.
Co je cílem ochrany spotřebitele?
Cílem ochrany spotřebitele na finančním trhu je vyvážit slabší postavení spotřebitele vůči finančním institucím. Podnikatelé nebo instituce fungující na finančním trhu mají před spotřebiteli určitý náskok v informovanosti, legislativě a mnoha dalších oblastech. Aby tento souboj byl alespoň trochu vyrovnaný a alespoň trochu spravedlivý, existuje ochrana spotřebitele.
Evropský parlament definuje cíl ochrany spotřebitele jako účinnou politiku zajišťující řádné a účinné fungování finančního trhu. Jejím cílem je zajistit spotřebitelská práva ve vztahu k obchodníkům a poskytnout zvýšenou ochranu znevýhodněným spotřebitelům. Pravidla ochrany spotřebitelů mají potenciál zlepšit tržní výsledky pro celé hospodářství. Díky nim jsou trhy nejenom spravedlivější, ale lepší kvalita informací poskytovaných spotřebitelům se může projevit i na tržních výsledcích, u nichž se posiluje ekologický a sociální rozměr. Zlepšování postavení spotřebitelů a účinná ochrana jejich bezpečnosti a hospodářských zájmů se staly zásadními cíli politiky EU.
Kdo vede dohled nad ochranou spotřebitele?
Zákonem jsou stanovené orgány, které sledují a kontrolují jednání jednotlivých subjektů působících na finančním trhu. Pokud dohledový orgán zjistí, že dohlížený subjekt porušuje zákon, může tomuto subjektu přikázat, aby situaci napravil nebo mu udělit sankci. Těmito dohledovými orgány máme na mysli Českou národní banku (ČNB) a Českou obchodní inspekci (ČOI). Dohledové orgány však nemohou rozhodnout o soukromoprávním sporu s institucí. Neznamená to však, že když jednotlivec upozorní dohledové orgány na nekalé praktiky, že se nic nestane. Tím, že jednotlivec upozorní dohledové orgány sice primárně nevyřeší svůj konkrétní problém, může však přispět k vyčištění trhu od neférových obchodníků a různých podvodníků. A jak to funguje v praxi? Jako stěžovatel nejste účastníkem správního řízení, i když bylo zahájeno na základě Vaší stížnosti. Nemůžete nahlížet do dokumentace k tomu vedené. Máte pouze právo se dozvědět, zda na základě Vaší stížnosti bylo správní řízení zahájeno. V případě, že řešíte soukromoprávní spor s nějakou institucí bude pro vás výhodnější obrátit se například na finanční arbitr nebo se žalobou na příslušný soud.
Jak tedy upevnit svou roli (spotřebitele) na finančním trhu?
Svou pozici na finančním trhu jednoznačně upevníte především vyšší finanční gramotností, zodpovědným chováním v oblasti financí a celkovou informovaností. Než kdokoliv uskuteční jakýkoliv nákup nebo využije jakoukoliv službu na finančním trhu, měl by získat co nejpodrobnější informace o tom, co kupuje, za jakých podmínek to kupuje a jak případně může jednat pokud s produktem či službou nebude spokojen. Vše by si měl důkladně prostudovat a než cokoliv podepíše, ujistí se, že ví, co podepisuje. Vždy je důležité vědět, kam se s případným dotazem nebo problémem můžete obrátit. Například kancelář finančního arbitra na svých stránkách poskytuje odkazy na vybrané instituce a sdružení, jejichž aktivity souvisejí s činností finančního arbitra nebo ochranou spotřebitele. Proklikáte se na dozorové a dohledové orgány, již zmíněnou Českou národní banku nebo Českou obchodní inspekci. Dále na vybraná ministerstva, občanská sdružení, profesní asociace, mezinárodní organizace finančních ombudsmanů, registry závazků a ostatní instituce a organizace.
Pravděpodobně toto všechno nemusíte vědět při nákupu vaší příští jízdenky nebo rodinného nákupu. U auta, bytu nebo drahé elektroniky je to ovšem něco jiného. Stejně tak při sjednávání pojištění, žádosti o spotřebitelský úvěr apod. Vždy si pečlivě schovávejte účtenky a nebo smlouvy. Buďte zodpovědní! Buďte informovaní! Ať nejste nakonec nepříjemně překvapeni.
